Po dvou měsících brutálního nicnedělání je na čase, abych se vzchopila k aktivitě. A to nejen v „povinných“ oblastech jako je škola, ale i tady. Rozhodla jsem se proto obnovit svůj miniprojekt Co jsem se naučila tento týden. Než ale začnu, chci napřed shrnout, co mi přinesly letošní prázdniny. Vlastně toho nebylo málo. Bohužel jsem si nedělala poznámky a některé zážitky stále zpracovávám, a tak určitě na něco zapomenu. Napadá mne ale pár drobností, které stojí za zmínku.

    Naše pošťačka je kruťák. Doručila totiž pohled, na němž bylo místo jména adresáta napsáno jen „drahá výletníčka Rejže“. Ano, má přezdívka sice vychází z příjmení, přesto mi připadá super, že si pošťačka pohotově poradila.

    Mužům se nezavděčím. Mohla bych na toto téma napsat životopisnou tragikomedii na pokračování, ale vypíchnu jen dva momenty z posledních dvou měsíců. 

• Kolik by mi podle vás tak sakra mělo bejt?! Dvaadvacítku mám za dveřmi (rozuměj za měsíc). Osmnáctiletí mě zjevně považují za geronta, šestadvacátníkovi jsem přišla příliš mladá – že mi prý chybí zkušenosti. Když jsem své rozhořčení líčila kamarádovi, prozradil mi naštěstí řešení: „Musíš si najít nějakýho třicátníka.“

      „A co bych dělala s třicátníkem, když mě nechtějí ani mladší?“

      „Třicátník už totiž ví, co chce. Už ví, že chce mladou!“

• Mám malý prsa. A push-upky jsou fajn. Nikdy jsem svou výbavu neřešila. Melouny s nima sice nikdy rozbíjet nebudu, ale úplně plochá taky nejsem, takže žádný důvod k panice. Navíc si nikdo nestěžoval. Až do teď. Letos se totiž s hlasitými hodnotiteli mého hrudníku roztrhl pytel. Párkrát jsem si za léto vyslechla, že je mám malý, a to dokonce i od holek.

      Navíc bylo často ono sdělení podáno dost rozporuplně. Například jsem se na fesťáku         promenádovala v dlouhých šatech s velkým výstřihem, a to bez podprdy, když ke mně připlul cizí mladík a s opilým úsměvem mi vlídně povídá: „slečno, vy máte malý prsa. Ale vypadá to hezky!“ Já vám vážně nevím, co mám s touhle informací dělat. Vážně to všechno stojí a padá s kozama? Dobře, u velké části mužské populace tomu tak jistě je. Stále ale doufám, že kvůli tomu nejsem odepsaná.

Nezávisle na tom jsem však potřebovala doplnit podprsenky ve svém šatníku. Paní v obchodě s prádlem si mě změřila, načež mi přinesla ukázat arzenál push-upek. Dřív jsem je nenosila, protože mi to připadalo jako klamání spotřebitele. Teď ale musím uznat, že se někdy takové instantní sebevědomí hodí.

    Není blonďák jako blonďák. Mám ve své skupině přátel a troufám si říct, že i věrných čtenářů, (nejméně) dva vysoké, modrooké blonďáky. Dokonce jsou to oba skauti. A oba mě baví, když přijde řeč na můj blog. Uvědomila jsem si totiž, jak rozdílné pohledy na něj zrovna tihle dva mají. Oba moc dobře ví, že píšu o skutečných lidech, líčím skutečné historky. Zatímco Jonáš se nadšeně ptal, jestli napíšu o jeho bruslení s traktorem, Dodo nedávno projevil obavu, že o něm zase napíšu, když se se mnou bude bavit. A to jsem ho tehdy ani nejmenovala! Snad mi to tedy teď odpustí(š). Zdravím vás oba, kluci!

    Z čerstvého to taky jde. Mluvím o špenátu. Včera jsem z něho vařila poprvé. Je to tristní, ale poprvé jsem zpracovávala čerstvý špenát až teď. A světe div se, ono to jde. Že by tohle spadalo mezi ty zkušenosti, co mi zatím chybí..?

    Všichni stárneme. Moje maminka taky. Ale evidentně je s tím smířená. Onehdá mi hojně pocukrovala meruňkové knedlíky polohrubou moukou a když na to přišla, bezelstně se zazubila a pronesla: "Zvykej si, už to bude jen horší!"

    Příště budu plánovat pořádně. Letošní prázdniny jsem totiž perfektně zazdila. Obvykle přejíždím z akce na akci a bývá boj poskládat všechny mé zájmy do pouhých dvou měsíců. Letos jsem ale neměla vůbec chuť něco řešit. Věděla jsem, že chci tutově do Vlčkovic, na vodu a na týden mrknout na tábor. To je ale dohromady cca 14 dní. Ten zbytek jsem více méně všelijak proflákala. Vlastně jsem nedělala nic moc cool. A výsledek? Jsem na sebe naštvaná. Mohla jsem toho tolik dělat, poznat tolik nových lidí, navštívit spoustu zajímavých míst. Místo toho jsem se párkrát vyplácla na koupališti a šla na pivo. Produktivní jsem samozřejmě také nebyla. Příště tedy znovu a lépe!

A které střípky utkvěly z léta vám? Měli jste plán? A vyšel podle představ?

    Patrně razantní ochlazení způsobilo, že se můj mozek vrátil k běžnému fungování, a mě konečně přešla autorská krize, jakou jsem poslední měsíce trpěla. Konečně se mi tedy podařilo dokončit příběh ze skautského tábora, jehož část jsem nedávno absolvovala.

Jako obvykle, postavy příběhu jsou reálné a podobnost se živými osobami je čistě záměrná.

    Tábor 12. dívčího oddílu se chýlil ke konci, zbývalo jen připravit závěrečnou etapu celotáborové hry. V zubříku (variaci na tee-pee) jsme seděli čtyři:

• Peťa, hlavní vůdkyně tábora
• Vandas, 16letý pomocník schopný vzorně splnit jakýkoliv zadaný úkol
• Mervin, 19letý pomocník – a hlavní aktér mého příběhu
• A já, zvěd z cizího oddílu na návštěvě, oficiálně kuchařka

    „Jak bude vypadat úvodní scénka?“ otázala se Peťa významně zvedajíc obočí na kluky, neb já jsem do herního scénáře nebyla zasvěcena. „Někdo přijde před děti a řekne jim něco ve smyslu, že…“ zahájil Mervin. „Né, ne, ne,“ přerušila ho Peťa, „já chci slyšet, kdo kam přijde a co komu přesně řekne.“ Mervin mlčel. Úvodní scénka ale nebyla nejdůležitějším prvkem závěrečné etapy.

    Celá hra spočívala v tom, že děti měly po značené cestě dojít ke hradu se zlým princem a jeho sluhou, ty porazit v boji papírovými koulemi a získat od nich mapu k pokladu. Zlého prince měl představovat Mervin, Černý Petr v podobě role sluhy padl na mě. Úkolem nás dvou bylo projít znovu už dříve značenou trasu, umístit na ni dvě zprávy a poklad, a usadit se do příchodu cácorek v hradu. Bylo horko, a tak mě zmáhala už jen představa pohybu. Mervin mi ale vysvětlil, že vzhledem k náskoku před malými bojovnicemi a faktu, že cesta na místo trvá 20 minut, budeme mít v hradu slabší hodinku na nerušený spánek, a tak jsem šla.

    Ještě před cestou se ke mně Mervin důvěrně naklonil a šibalsky pronesl: „vezmi si s sebou pálku, budou se ti s ní dobře odrážet střely.“ Nechápala jsem, jakou pálku má na mysli, a chtěla jsem zůstat vybavená stejně jako děti, a tak jsem jeho radu ignorovala.

    Princ si nasadil černý kovbojský klobouk, jaký jistě nosí všichni princové, od Peti vyfasovanou korunu napěchoval spolu s pokladem do batohu, za pásek si frajersky zasunul dlouhý meč, a vydal se na svou pouť. Záměrně píšu jen o něm. Mervin totiž nasadil tempo závodního chrta, takže já jsem většinu času cupkala tak 10 metrů za ním – tak, jak se dá jen v pohorách cupkat. Ani jednoho z nás ale tento fakt zjevně neobtěžoval. On akorát jednou za čas zkontroloval, že jsem mu stále v patách.

    Tak jsme došli ke kopřivovému poli. Já cestu k cíli neznala a žahavky byly pěkně vzrostlé, tak jsem s rukama nad hlavou, snažíc se eliminovat popálení, houkla na svého průvodce:

„A tudy půjdou děti?“

„Jo,“ dostalo se mi suché odpovědi, „budou s sebou přece mít průvodce.“

„A k čemu bude takový sedmiletý Monče průvodce, když jí kopřivy budou štípat až někde na čele?“

Mervin mlčel.

    Došli jsme k jednomu z kůlů značících cestu, měla zde zůstat první zpráva. Kůlek by ale z vyprahlé země vypadl, i kdyby vedle něj člověk jen kýchnul, takže nebylo divu, že nevydržel instalaci papíru se zprávou. Kousala jsem se do rtu, abych se nesmála, když se silák urputně vrtal tlustým kůlem v suchém prachu. Nakonec jsem navrhla chytit dřevo mezi kameny. Toto řešení prý děti později moc pobavilo. Pokračovali jsme v cestě.

    Přiblížili jsme se k místu, kde jsme měli ukrýt poklad. Napřed jsme ale museli překonat přes cestu padlý strom. První šel princ. Zvolil metodu "káčátko". Přikrčil se sice vzorně, ale přesto se mu zasekl batoh, meč se nešikovně pletl pod nohy a nezvedený kmen se ho pokoušel připravit o klobouk. Když Mervin konečně zvítězil, byla jsem na řadě já. Tak jsem ten strom prostě překročila.

    Fáze ukládání pokladu nijak zajímavá nebyla, cesta na „hrad“ už ano. Snažila jsem se odporovat, když můj průvodce vybral zkratku vedoucí do strmého kamenitého kopce, leč marně. On vzal čáru, a tak jsem se na skálu musela vydrápat sama. Nakonec jsme se napojili na pěšinu, pak na širší cestu. Šli jsme docela dlouho a mně mělo být divné dřív, že Mervin sem tam zamrmlal, že „je blbý, že je ta trasa značená jen jednosměrně“. Namítla jsem, že by to nemělo přece vadit, když víme, že jdeme proti směru – vydáme se prostě na opačnou stranu, než ukáže šipka. Mervin odpověděl, že to značení na některých místech vážně funguje jen v jednom směru, a dál mlčel. Navíc jsme žádnou šipku už hodnou chvíli nepotkali.

    Zazvonil telefon. Volal Vandas. Stál s dětmi u prázdného hradu a zjišťoval, kde jsou slibovaní nepřátelé. Amazonky už se nemohly dočkat, až se vykoupou v naší krvi, ale zatím mohly tak maximálně stavět domečky z kůry. Situace už byla vážná. Idea 40 minut spánku v lese se obrátila v popel a mně začala docházet trpělivost. Mervin se zatím zoufale snažil dorozumět s Vandasem, jak se máme dostat na místo. Já, jako správná skautka, vytasila svůj extrémně chytrý telefon a snažila se ho přemluvit, aby mi ukázal cestu. Jenomže já jsem nevěděla, jak bezejmenný cíl na mapě vypadá, a mého společníka to nezajímalo. Ten zatím do telefonu odpovídal: „Po levý ruce mám les… Po pravý ruce mám… No.. Les…“ Chtělo se mi plakat.

    Pobíhali jsme po lesní cestě sem a tam, od rozcestí k rozcestí. Mervin počítal posedy, ten dvanáctý měl sloužit jako orientační bod. Nesloužil. Zhruba po čtvrtém telefonátu s Vandasem, kdy mě a mapu Mervin stále odmítal vnímat, jsme potkali dva důchodce. Princ-kovboj spolknul svou mužskou ješitnost a zeptal se na cestu. Důchodci nás poslali tam, odkud jsme přišli. Mervin šel chvíli podle jejich pokynů, ale pak usoudil, že bude lepší uhnout z cesty a „krosnout to“ směrem, kterým větřil děti.

    Přestalo mě to bavit, když nám před nosem přeběhla srnka. Vrátila jsem se na cestu a snažila se sama kontaktovat někoho, kdo by nás odtamtud dostal. Ještě jsme chvíli bloudili a oba současně telefonovali, když  tu se jako anděl před námi zjevil Vandas. Ulevilo se mi, že je ta komedie u konce. Ach, jak jsem byla naivní.

    Byli jsme u cíle. Za křovím jsem vyfasovala černou kápi a šátek na hlavu, abych trochu méně připomínala obyčejnou turistku, a mohli jsme se vydat do našeho úkrytu. Podle pravidel měli být princ se sluhou v hradu nesmrtelní a mimo něj mělo být možné je zabít. Tak mi to alespoň vysvětloval Mervin. „A proč bych měla vystrkovat nos z hradu? Vždyť to nedává smysl..?“ položila jsem další otravný dotaz. Mervin mlčel.

    Pak jsem ale zjistila, jak vypadá onen hrad. Mezi čtyřmi stromy byly dokola natažené provázky, vždy jeden nad úrovní hlavy a jeden zhruba 30 čísel nad zemí. Mezi nimi se pnula hustě vypletená síť. Ten hrad byl nedobytný sám o sobě. Proplazili jsme se do něj, Mervin otevřel batoh, v němž nesl naši nálož munice, a s naprosto vážnou tváří se mě zeptal, na co s sebou máme korunu. „Jsi přece princ,“ procedila jsem mezi zuby.

    Hra začala. Představa, že budu provokativně přeskakovat z bezpečí do válečné zóny, se rozplynula během tří minut. Zatracené provázky se mi při prvním průniku sítí dokonale omotaly kolem kotníku a nepustily ani tam, ani zpátky. Už vím, jak se asi cítí moucha chycená v pavučině. Snažila jsem se bojovat s osudem - rozdupat vlastní hrad, zároveň likvidovat děti, které rychle přišly na to, že mají velkou šanci mě zbavit mých pěti životů. Sesypala se na mě kanonáda novinových koulí a já byla ze hry. Ne tak princ. Zahodil svůj obří meč tak, aby mu nepřekážel, a já pochopila, o jaké pálce prve mluvil. Mervin stál hrdě uprostřed své pevnosti s kloboukem na hlavě a jako automatický vrhač tenisových míčků pálil po dětech jednu kouli za druhou - raketou na líný tenis. Musela jsem mu párkrát připomenout, že je musí nechat vyhrát…

Druhé kolo se odehrálo velmi podobně. Já opět umřela nepřiměřeně brzo, princ se opět nepřiměřeně dlouho bránil.

    Zpátky do tábora jsme naštěstí už cestu našli. Já ale pochopila, že i se svým mizerným orientačním smyslem už se budu vždy spoléhat na sebe a než někam vyrazím, patřičně se informuju. A zbytek osazenstva? Peťa byla ráda, že děti měly s sebou své průvodce, kteří dobře znali cestu. Děti byly nadšené, že mohly beztrestně ukamenovat Rejži – tahle část jejich cesty byla zajímavější než celý poklad. Vandas se ukázal jako skvělý stopař. A Mervin? Co se jemu honilo hlavou, nikdo neví. Mervin mlčel.

    Začaly mě fascinovat vztahy, hlavně ty mezi holkama a klukama (a na věku nezáleží). Poslední dobou začínám čím dál častějc přemejšlet o všech těch variacích, který tenhle kontakt přináší. Je jich totiž hrozně moc a pes aby se v tom vyznal. Jak zpívá třeba Klus: „…copak nemůže být mezi ženou a mužem přátelství, kde není nikdo nic dlužen?“ Myslím, že nemůže. To ale nevadí. Řekla bych, že hlavní problém vychází z toho, že si hodně z nás plete pojmy s dojmy.
    Zamilování není láska, sex nemusí bejt větší podvod než rozhovor. Asi teda chci napřed rozebrat, co je podle mě co. Protože stejná slova evidentně nechápu stejně, jako někteří, se kterýma se setkávám. Seřadila jsem je podle toho, jak si myslím, že se ve vztazích objevujou, ale nutno podotknout, že hlavně nuance mezi zájmem a zamilovaností dokážou bejt neuvěřitelně jemný. Taky ohromně záleží na tom, jak moc se zamilovanosti bráníme – třeba kvůli předchozím zraněním. A že se bránit umíme.
Budu psát o protějšku v mužském rodě, protože mi to je, to dá rozum, bližší. Pokud jsi ale příslušník opačného pohlaví, domysli si tam klidně slečnu. Nebo kdo co rád. 

Tak tedy:
    Zachycení. Něčím vás zaujme. Obvykle napřed zaznamenáte zjev, a když vás neodradí, a najdete alespoň jeden další důvod pro navázání kontaktu, snažíte se získat pozornost druhého a udržet ji pro sebe. Nevíte, co z toho bude, ale chcete to zkusit. Oční kontakt, pozdrav, small talk…
(Pod kontaktem si lze představit i sledování na sociálních sítích, přece jen jsou mezi námi i stydlíni.)

    Zájem. Baví vás. Zdá se, že ani vy druhého úplně neodpuzujete, a tak si dokážete dlouho povídat, nebo spolu vyvádět jiné druhy zábavy. Čas od času se ozve jeden nebo druhý, udržujete o sobě povědomí.

    Rande. Setkání, které by dle mého mělo obsahovat trošku kultůry (nebo túry – procházky), trošku alkoholu a hodně zjišťování, jestli mi ten druhý sedí nebo ne. Předpokládá se ladění na partnerskou vlnu.

            Tady je dost skok, ale nenapadá mě, jak plynule přejít, takže rovnou:

    Zamilovanost. Nezáleží, jestli jste s druhým ve vztahu. Stav, kdy jste do druhýho blázen. Musíte se usmívat při vzpomínce na něj, když sám od sebe napíše i průměrnou zprávu, culíte se jako pako na displej telefonu a čtete si jí před spaním. Překopali byste týdenní plán kvůli společné půl hodince.
Naopak, pokud něco nejde podle vašich představ, boří se svět. Jste schopní probrečet noc jen při katastrofických představách toho, jak se (ne)bude váš (potenciální) vztah vyvíjet.
Nic není problém. Nedostatky vašeho idola bravurně přehlížíte, nebo vyvíjíte dokonalý teorie, který tyhle chyby omlouvaj.

    „Vztah“. Nějaký vztah máte s druhým vždycky. Já teď budu mluvit o chvíli, kdy si s protějškem řeknete, že teda teď jste tady jeden pro druhýho. Od teď byste měli přestat koukat po jinejch. Měli.
Pokud jste ve stavu zamilovanosti, patrně to tak skutečně bude. Rok až dva budete mít pořád oči jen pro něho. Budete spolu trávit všechny volné chvilky, takže nejspíš odstřihnete kámoše. Začnete se po ulici vodit za ručičku a udiveným známým na dotaz „vy jste spolu?!“ odpovíte s úsměvem zakýváním hlavou a líbezným políbením. Vůbec vás přitom nebude zajímat, že tím v tu chvíli půlce přítomných zvednete mandle.

Pokud ve stavu zamilovanosti nejste, možná naplánujete společnou dovolenou a budete se vodit po ulici za ručičku. Budete vděční za pravděpodobný pravidelný sex a budete si asi užívat i třeba minimální duševní péči od partnera.
Na kamarády ale vždy zbude dost času a rozhodně se vám nezúží vidění na toho jediného partnera, jako je tomu u stavu zamilovanosti. Kolem bude pořád pobíhat tolik zajímavých objektů. Ještě není vyloučeno, že se zamilovanost dostaví, ale šance jsou dost snížené.

    Láska. Vyplavali jste z medu zamilovanosti. Už víte o chybách partnera a snažíte se hledat cesty, jak s nimi žít. Necháte mu u oběda stehýnko a večer u televize ho vískáte ve vlasech, protože to má rád. Nový den po jeho boku už není takové terno jako na začátku a nejspíš už nemáte pověstné motýlky v břiše, když vám dá pusu, ale kdybyste o něj měli přijít, ztratili byste kus sebe. Je součástí vašeho života a udělali byste všechno pro to, abyste mu to bytí usnadnili.

    Nevěra. Teoreticky nenáviděnej jev, přesto pro mnohé běžná praxe. Podraz. Je spousta možností, jak si nevěru rozdělit. Osobně rozlišuju nevěru fyzickou a psychickou.
Ta fyzická je jasná. Pozorujeme dvě těla, jak se k sobě přibližujou víc, než má minimálně jedno z nich oficiálně povoleno. Nejčastěji asi pod vlivem alkoholu, ale není to podmínkou. Zajímavý na ní je to, že může proběhnout jednou, náhodně. Poprvé a naposledy – i když se říká, že kdo podvedl jednou, bude navždy nevěrnej.

    Ale co ta psychická? Je možný bejt nevěrnej bez doteku? Nikdy dřív mi nedošlo, jak moc to možný je. A o kolik je to vážnější.
Psychická nevěra je totiž navázaná na city a myšlenky. Nedá se na rozdíl od té fyzické ovládnout. Když tě přepadne touha se třeba s někým vykousnout, můžeš se přemoct. Srovnat si rychle v hlavě priority a tu pusu dotyčnému nedat. Zkus ale hlavě říct, aby přestala myslet na toho, na koho nemá…
Psychická nevěra je stav, kdy sice s někým jste, ale v hlavě vám kromě (nebo dokonce místo) drahé polovičky sedí ještě někdo. Myslíte na něj, když to jde, povídáte si s ním, sdílíte svůj život. Rozdíl mezi tímhle a kamarádem je ten, že na kamaráda většinou v přítomnosti partnera zapomenete.

    Proč to všechno píšu? Asi si hlavně sama třídím, co se kolem mě děje. Že často hledáme název pro to, co pro nás druhý znamená, jenže pro to často výraz neexistuje, nebo pro to sedí úplně jiný název, než bychom chtěli. Začneme potom sami sebe přesvědčovat o tom, co chceme, aby byla pravda.
Proč jen nejsme upřímní alespoň sami k sobě, když už nejsme upřímní k ostatním?

    Včera jsem měla náročný večer. Zrovna jsem se vypravovala na Kliniku na divadlo, když jsem zaslechla zvuky, které obvykle vydává kočka, když zvrací. Sice mě otrávilo, že zase budu muset obejít byt s hadrem v ruce a očima na stopkách, abych oslizlou kouli chlupů nevyšlápla, ale protože to nebyla zas tak neobvyklá situace, nevěnovala jsem jí větší pozornost. Zpozorněla jsem, když jsem si všimla, že kočka spokojeně vrní na křesle, ale dávivé zvuky neustávají. Jejich původcem byl totiž králík, který zrovna dostal vycházku z klece.

    Neřekla bych, že může králíkovi zaskočit, ale může. Mikulášovi zaskočilo. Problém byl ovšem v tom, že králíci neumí zvracet. Králík se nenapije, když se dusí. Králíkovi nemůžete dát herdu do zad. A tak Mikuláš chrčel, na prázdno otevíral tlamičku a -odpusťte mi nepěkný výraz- soplil. Chvíli jsme kolem něj s mámou bezradně poskakovaly, až jsem usoudila, že je nejvyšší čas vyrazit na veterinu.

    V autě si Mikuláš začal lehat a přivírat oči. Snažila jsem se ho postavit na nohy, udržet při vědomí, ale najednou povolil všechny svaly a z čilého hlodavce se stala hebká hadrová panenka, jakou bohaté dámy nosí za krkem. Hrnuly se mi do očí slzy. Nebylo to poprvé, co mi v rukách umíralo zvíře a já mu nemohla pomoct. Nechtěla jsem to zažít znovu.

    Najednou se chlupáč vymrštil, pomlátil se o šaltpáku a palubku, aby mi zase skončil nehybný v klíně. "Masíruj mu srdíčko," povídá mi polohysterickým tónem máma. "Jak se sakra masíruje králíkovi srdíčko?!" odpověděla jsem neméně hystericky. Tohle nás na kurzu zdravotníka zotavovacích akcí neučili. Navíc jsem neměla pocit, že by to ještě mělo smysl. 
Pak jsem si ale všimla, že ačkoli už mu hlava i nožky bezvládně visí, srdce stále bije. Vtrhly jsme na veterinu, vysvětlily problém a šly čekat ven. Nic jiného nám ani nezbylo. Králík zatím žije. Myslím ale, že od teď už budu vždy trnout hrůzou, když ho uvidím cokoliv chroupat.

    Říkáte si, proč jsme tak vyváděly kvůli králíkovi? Paní v chovatelských potřebách, které jsou hned vedle ordinace, vyprávěla, že k nim jednou zavítal kluk, tak 25 let. V rukách nesl osmáka, který už to měl evidentně za sebou. Mladík smutně povídá prodavačce, že osmákovi prý není nějak dobře. Nechtěla být nositelkou špatných zpráv, a tak poslala kluka za panem doktorem, že mu určitě řeknou, co mazlíkovi je. Když se ale kluk dozvěděl, že jeho osmák už je na pravdě boží, říznul sebou na zem, přičemž to cestou vzal hlavou o nerezový stůl. Jela pro něj rychlá.

    Prostě je máme rádi. A nečekáme, že někdy umřou. To je na smrti asi to nejvíc nefér. Jasně, víme, že nás jednou čeká, někdy i tušíme, když se blíží. Ale na tyhle okamžiky, kdy prostě vyskočí smrtka ze stébla trávy v krku, z minutky na minutku luskne prsty a je hotovo, na ty si asi nikdo jen tak nezvykne. Já aspoň určitě ne. A to samozřejmě nemluvím jen o hlodavcích!

    Poznámky na téma „žijte každý den, jako by byl váš poslední“ si nechám, protože na mě třeba nefungujou. Ale už jste dneska dali najevo svým důležitým, že vám na nich záleží?

    Přišla jsem na to vlastně už dávno, ale připadá mi to teď tak nějak aktuální. Totiž že lidem je potřeba dát čas. Myslím po seznámení. Už se vám někdy stalo, že jste se s někým seznámili a ten někdo vám přišel úplně mimo? Švihlej, nepříjemnej, protivnej, nebo cokoli negativního? Jenže potom, někdy, po společném zážitku, pivu, nějakém čase, jste zjistili, že je vlastně docela fajn?

    Mně se to už párkrát stalo. Poprvé se mi to přihodilo na jedné z prvních skautských schůzek, které jsem vedla sama. Přišla nová holčička, jmenovala se Bára. A byla na zabití. Když jsem po dětech chtěla, aby stály v kroužku, bolely ji nožičky, když jsem chtěla, aby seděly, nechtělo se jí. Scéna vedle scény. Netušila jsem, co s ní. Byla jsem odhodlaná jí na příští schůzce buď dát jasně najevo, že tohle dělat nemůže, nebo ji na místě uškrtit. Nakonec se nestalo ani jedno. Barča se časem srovnala a vyklubala se z ní skvělá holka.

    Došlo mi potom, že to chtělo jen čas. A že ho tak nějak všichni trochu potřebujeme. On totiž haló efekt je pěkná potvora. Je to taková psychologická formulka, která nás dokáže zaklít a nepustit. Znamená, že nás někdo chybně hodnotí na základě nápadné vlastnosti, která ho na nás zaujala. Může se týkat třeba vzhledu. Typicky roztomile vypadající kudrnatou blondýnku nikdo nebude tipovat na skrytého satana. Naopak pravděpodobně budeme její chyby omlouvat, ač si to třeba hned neuvědomíme. A funguje to i opačně. Když má někdo zrovna špatný den, týden nebo měsíc a nezapůsobí napoprvé zrovna nejlíp, i kdyby se potom přetrhl, budeme ho později hodnotit spíše negativně.

    V poslední době mi pár lidí řeklo věty jako: „já jsem si dřív myslela, že jsi hrozná kráva" nebo „no, ty jsi taková svá, člověk ti musí přijít na chuť". Popravdě, nejprve mě to celkem vyděsilo. Tak já působím jako prdlá kráva. Ale pak jsem si vzpomněla na Barču, kterou jsem chtěla původně zabít. A došlo mi, že to nevadí. Že někdy to chce možná jen čas. Čas na hledání cest k sobě. Dejme si ho. Stojí to za to.

(A ne, neříkám to kvůli sobě, ale kvůli těm skvělým osobnostem, které bych odstřihla, kdyby mě tehdy šestiletá holčička nenaučila, že ke každému vede pěšinka. Jen ji najít.)

    V posledních dnech se mi několikrát přihodila zvláštní věc. Po dlouhé době jsem měla silný pocit, že někam nepatřím, nezapadám. Někdy jednoduše kvůli tomu, jaká jsem – nemůžou všichni sedět všem. A někdy jen kvůli hloupé náhodě. Připomnělo mi to, jak zvláštně nepříjemný ten pocit je. A také jsem si uvědomila, jak velká je síla většiny.

    Jeden z těch momentů nastal paradoxně ve školce. Šla jsem tam na praxi, měl to být můj první den a moc jsem se na něj těšila. Když jsem ale vstoupila do školky, zmrznul mi úsměv na rtech. Učitelky zrovna pro děti přichystaly „den modřence“, což je taková ta modrá kytička s hroznovitým květem. Takže všechny děti i učitelky byly od hlavy k patě oděné do modré barvy. Já ale ráno sáhla suverénně po černo-růžové sukni, kterou jsem (logicky!) doplnila zářivě růžovým svetrem. Svítila jsem v tom modrém davu jako… pitomec.

    Jasně, nevěděla jsem to, ani nikdo neměl hloupé poznámky, děti si se mnou hrály i přes mou výraznou odlišnost – což je mimochodem na dětech super. Přesto jsem ale cítila, jak hrozně jsem jiná, i když jen kvůli hloupému svetru. Pocit navíc umocňoval fakt, že první dvě hodiny se mi nikdo nepředstavil, ani nikdo nepředstavil mě dětem, a to i přes to, že já jsem slušně pozdravila a představila jsem se hned na začátku. Odpovědí mi bylo mlčení a natvrdlý výraz poloviny zúčastněných.

    Druhý výrazný moment nastal v kostele. Byla jsem pozvaná na křest svého dobrého kamaráda. Nesouhlasila jsem se spoustou věcí, které farář v průběhu obřadu říkal, ale snažila jsem se to brát sportovně a říkat si, že jsem tam především proto, že to kamarádovi snad udělá radost. Navíc svůj nesouhlas může každý skrýt například prostým mlčením a neutrálním výrazem. To se ale změnilo ve chvíli, kdy nám bylo řečeno, že farář s ministranty nyní bude procházet kostelem s křížem v rukách a kdo chce, může před křížem pokleknout a vzdát mu tak jistou úctu.

    Nechtěla jsem si před křížem kleknout. Ani vedle stojící kamarádka nechtěla. Respektuji různá vyznání a přesvědčení, ale tohle už mi přišlo moc. Jenže když jste v kostele na Velikonoce, je na rozdíl od vánoční půlnoční, kdy přijde i spousta bezvěrců, kostel plný někdy až fanaticky věřících lidí. A ti před křížem padali na kolena, jako když střelí. Kamarádku do poslední chvíle nenapadlo, že by si klekla, vždyť ona v Boha nevěří a nevidí tedy důvod, proč mu vzdávat nějakou zvláštní pokoru, když navíc věta zněla „jestli chcete“. Jenže zůstaňte stát v klečícím kostele. Zvolily jsme kompromis a posadily se, abychom tolik nevyčnívaly.

    Věřícím možná moje asociace bude připadat příšerná a uznávám, že mě samotnou trochu znepokojila, ale v souvislosti s těmito zážitky jsem došla k závěru, že tenhle chlapík byl vážně frajer.

    A vůbec všichni, kteří se kdy nebáli výrazně čouhat z davu – a teď samozřejmě myslím takové to pozitivní čouhání. Ona to totiž vůbec není sranda tu ruku nezvednout. Já když si v kostele nekleknu, patrně budu probodena, ale jen pohledy několika přítomných. Ale stoupnout si proti tomuhle proudu, to už bylo o život.

    Možná jsem si právě odpověděla na otázky ze svého vlastního článku Jak nebýt originální. Je těžké být skutečně originální ne proto, že by se nedaly vymýšlet nové kreace, oblečení, chování. Ale protože když to s odlišností přepísknete, zůstanete sami. A protože člověk je tvor převážně společenský, potřebuje nějakou svou smečku, i když třeba jen úplně malou. Vždycky ji potřeboval, aby přežil. Proto budeme vždycky tak trochu uni, i když každý po svém. 

    Možná jste postřehli, že poslední dobou sem tam projevím nějakou snahu se hýbat a že zkouším, co by mě bavilo a byla bych toho schopná zároveň. Zatím to vypadá na TRX a koloběžku. Na té jsem včera také poprvé dojela do školy. Byla to příjemná změna. Navíc se na mě při cestě pár lidí hezky usmálo, a tak byl den zase o něco hezčí.

    Jako začínající pseudo-sportovec ale narážím na drobné problémy.

    Výbava. Pořád mi něco chybí. Nezbytnosti subjektivní i objektivní. Hezký legíny na cvičení, světýlko na řídítka, pohodlný botky, svaly. A tak pořád plánuju, kdy si pořídím tu nebo onu drobnost. Jen na kolobku aktuálně nutně potřebuju to světlo, brašničku, držák na lahev, stojánek a možná i nějakou ká-pé-zetku s pumpičkou a dalšíma věcma, který nebudu umět použít, ale budu je mít, když se něco pokazí. A co se týče hadrů, nebudu mít nikdy dost. Těch úžasných materiálů, barev, střihů. Ale ty ceny…

    Strava. Když už se člověk hýbe (a blíží se plavková sezona), chce to podpořit zdravější stravou. Bohužel jsem v tomhle dost nevzdělaná. Znám jen základ – co jsou bílkoviny, že zelenina je dobrá a po lepku se kyne. Když se ale pokusím ponořit do hlubin internetu, abych se poučila, začnou mi fanatičtí sportovci cpát proteiny, maminy na mateřské zase jogurt s banánem a Šmakouna. Žádné rozumné schéma, podle kterého by si mohl člověk vymýšlet a skládat jídelníček, jak má zrovna náladu.

    Navíc třeba na facebooku je sice spousta stránek a skupin zabývajících se zdravou, ba dokonce fitness stravou, jejich obsah je ale dost k pláči. Buď na nich naleznete tipy na snídaně - ty jsou nesmírně kreativní. A barevné. Od pohledu chutné. Skoro vždycky je to totiž müsli s jogurtem a několika druhy ovoce, aby to na Instagramu vypadalo dobře. Invence nula.

    Nebo dezerty. Zdravých receptů na dezerty najdete nespočet. Avokádové brownies, ovesné sušenky, „zdravý čokoládový dort“. Já vám nevím, ale když budu mít chuť, dám si poctivé, kalorické a pekelně čokoládové brownies. Bez avokáda. Protože – jak si Rejže, laik, myslí- pokud jich nevyluxujete po steaku s hranolkama celý plech, kousek brownies vám váhu nestrhne. A naopak – kus exotického ovoce v moučníku vás taky nevytrhne.

Když se ale někdo zeptá, jak zajímavě zpracovat čočku, maminy i sportovci zmlknou.

    Horší je, že když už nějakou zdravou mňamku vymyslím a dám dohromady, srazím efekt cvičení a salátu okamžitě někde ve společnosti. Rozuměj v hospodě. Pivo a nakládaný hermelín je celkem spolehlivý zabiják jakékoliv hrdosti, pokud jde o lifestyle fit člověka.

    Dalším problémem je risk, kterému se vystavuju tím, že dávám celkem okatě najevo, že se o cosi snažím. Sama bych podobně jednajícího člověka sledovala se škodolibým úsměvem a čekala, až selže. Až přestane cvičit, až po třech měsících bude pořád stejně vypadat jako bečka, až se koloběžka zapráší. Možná i proto tak hlásám do světa, že se snažím. Protože strach z přiznání, že jsem to (zase) vzdala, mě může v krizových chvílích popohnat.

A co ty radosti?

    Především samotný pohyb je radost. Nevím, jak to funguje. Bolí to, nemůžu to udejchat, ale přesto (nebo možná právě proto?) opadá napětí všedního dne. Koutky jedou nahoru. A jak jsem se zmínila výš, nejen vám samotným, ale i lidem okolo. Což uvítáte, pokud tak jako já denně potkáváte spousty otrávených obličejů ploužících se po městě!

    Nic se nevyrovná sprše po tom, co si dal člověk do těla. Zahodit zpocené svršky a hurá pod tekoucí vodu, která uvolní svaly, spláchne poslední zbytky špatné nálady, a když se člověk odváží otočit kohoutek blíž k modré, pěkně osvěží a probudí. Navonět, uvelebit se v čistém, suchém oblečení a doplnit energii nějakým dobrým jídlem.

    Socializace. Sporty obecně slouží jako skvělý prvek k seznamování nebo utužování vztahů. Čím všestrannější sportovec jste, tím víc kamarádů si pravděpodobně uděláte. Lezení, cyklistika nebo volejbal jsou typické příklady sportů, které přitahují spoustu fajn lidí. Já jsem schopná se alespoň v létě přidat k frisbee, ale žádná sláva to teda taky není. Na své všestrannosti mám ještě dost co zlepšovat.

    Co baví na sportu vás? Makáte i jinde, než na gaučingu? Máte tip na dobrý recept? Neváhejte se podělit pod článkem!

    Totiž našeho trenéra na TRX. Už to můžu říct, protože mám srovnání. Přišel mi dobrej i předtím, ale teď už vím, že je nejlepší. Aspoň pro mě. Na to cvičení, samozřejmě.

    Chodíme s Péťou do Fittopu na Husinecké. Já se ale tentokrát vydala s Kobihou do Světa pod Palmovkou. Už jsem tam dřív byla párkrát na power józe a nepřišlo mi to tam špatné. A asi to tam ani vyloženě špatné není. Na TRX tam ale už nepůjdu.

    Jednak tam chodí divný lidi. Čekaly jsme s Kobi před vstupem do sálu, když tu jsme si všimly, že vedle nás stojí paní. Ta paní třímala v ruce kromě lahve s vodou, kterou jsme si nesli všichni, ještě krmení pro rybičky. Nutno podotknout, že poblíž žádné akvárko nebylo. Nepodařilo se mi bohužel vysledovat, co s tou pixlou potom dělala. Chlapec v cyklistickém úboru. Týpek v teplákách a tričku s dlouhým rukávem. Model „gauč a kakao“, ne „švihák ve fitku“.

    Nejvíc mě ale rozptylovala slečna, která už do sálu nakráčela se svačinovou krabičkou, v níž měla dort. A jedla ho. Malinovej. Kdo sakra při vstupu na cvičení dlabe dort?! Nejhorší na tom ale bylo to, že byla krásná. Drobná, přiměřeně svalnatá, snědá, ale ne sežhnutá ze solárka. Perfektní účes, asi byla nedávno u kadeřníka. Byl to ten klučičí sestřih, na vrchu měla ale nechanou patku. Přesně to k ní sedlo. Stylová čelenka, barevně sladěný outfit. Mně to teda jako taky ladilo. Ale na ní jsem neměla.

    Teď ke cvičení samotnému. Mišáka jednak vůbec nezajímalo, jestli je tam někdo poprvé. To mi přijde špatně hned ze dvou důvodů. Když pominu fakt, že začátečník obvykle potřebuje jinou náročnost cvičení, TRX jsou dva popruhy s nastavitelnou délkou. Systém, jak se s těmi popruhy šoupe, ale může být trošku odlišný. Tady měli jiný, než s jakým jsem zvyklá pracovat. Vysvětlil mi to? Ne.

Používal podobné nebo stejné cviky, jako Karel, ale s několika rozdíly.

1. Na TRXku náročnost cvičení často záleží na tom, jak moc „pod“ to vlezete. Jinými slovy, můžete viset za ruce téměř ve stoje, což je jednodušší, a přidávat náročnost větším náklonem celého (zpevněného) těla. 

Karel začíná v mírném náklonu s komentářem, jak si má kdo stoupnout, aby to zvládl, případně obchází a        individuálně radí, jak si optimálně nastavit náročnost cvičení.

Mišák všem poručil rovnou leh.

2. Karel jede na čas. „A teď budeme minutu dřepovat, jeďte si ve svém tempu“. Mišák jede na počet. „30 dřepů, jedu jedu jedu!“.

Já nerada počítám. Vlastně počítám tak maximálně, když potřebuju zjistit, kolik si můžu vzít hadříků v obchodě. A při cvičení mi na to už vůbec nezbývá kapacita. Vždycky na začátku zapomenu začít, takže mám hotových třeba pět dřepů, ale nevím to přesně. To je problém, protože každý cvik se u mě počítá! Případně začnu počítat, ale deprimuje mě, že už u pátého nemůžu.

3. To byl další paradoxně nepříjemný prvek. Mišák se mě totiž každý druhý cvik ptal, jestli jsem v pohodě. Byla jsem. Prostě jsem se snažila, jak jsem mohla. Tak, jako to dělám vždycky. Jenomže ze mě stříká pot a funím jako lokomotiva, zatímco vedle maká dortová frajerka v tichosti a suchu.

4. Mišák ignoroval správné provádění cviku. Dokonce mě opravoval, že takhle to dělat nemusím, že je to zbytečný. Ale já vím, že není.

Kája proti tomu chodí, rovná nám záda, otáčí ruce do správného držení, šťouchá do povolených pupků.

5. Závěrečné protažení Mišák prostě odflákl.

6. A to hlavní: Karlík se na nás směje a po každé sérii se ozve sálem „supééér!“. Nemůžu říct, že by se Mišák občas nezasmál, ale sálala z něj úplně jiná energie. Povýšená, zaměřená na brutální výkon a svaly, ne na radost z pohybu a z toho, že to, co dělám, dělám pro sebe.

Suma sumárum, vychází mi z toho lépe Kája. Ve fittopu sice hodina stojí o 10 Kč víc, ráda je ale přihodím.

    Učinila jsem pokus. Na Facebooku jsem vás žádala, abyste mi nadhodili téma, protože tuším, že zanedbávám Zápisník, a měla jsem chuť psát, ale nenapadalo mě, o čem by to mělo být. Pár z vás se ozvalo a moc si toho vážím! Jako fakt. Ptala jsem se, nad čím zrovna přemýšlíte. Zde jsou vaše návrhy:

• Jaká by to byla paráda, najíst se bez toho, aby mě bolela huba. – patrně po extrakci dvou zubů
• Nesmyslnost ranního vstávání!
• O kozácích – toto je zoufalá prosba o pomoc s diplomkou
• Bible mi nepřijde jako blbost, tak proč je tak těžký najít v ní něco, co by mě mohlo inspirovat?
• Je zima jak na Sibiři.
• Musím do krámu, ale extra se mi nechce do nejhoršího Alberta v republice.
• Ztráta kterého smyslu by nejvíce ovlivnila tvůj dosavadní život?

    Uf. To je teda výběr! Na každé téma zvlášť psát určitě nebudu. Pobavilo mne ale, jak se ve vašich návrzích odráží vaše denní, relativně drobné problémy. Bolí mě zub. Nerad vstávám. Jsem v loji s diplomkou. Mám patrně existenciální krizi a ani ten zatracenej Bůh mi ne a ne poradit. Po víkendu se ochladilo.

    A když už se objeví téměř filozofické téma, přišlo by mi zajímavější skoro do diskuze naživo, než do webového deníčku, jako je ten můj. Nebo mám možná ke hloubání o ztrátě smyslů mírný odpor vzhledem k tomu, že studuju sociální práci, kde nějaký smysl někdo nemá každou chvíli – ať jde o zrak, nebo smysl pro realitu.

    Nevadí. Doufám, že i vás samotné tenhle výčet pobavil. Trochu jsem doufala, že na sebe prozradíte víc. Nevím přesně co. Že se víc opřete do těch životních problémů, a že každý nějaké máme, ne, že ne! Nebo je dobře, že jste to neudělali? 

    Po snídani jsem šla spát. Dneska se to totiž smělo. Probrala jsem se chvíli před obědem. Vešla jsem do ping-pongárny, kde měly holky sledovat film, a trochu jsem se lekla, protože všechny řvaly jako želvy, nebo aspoň natahovaly. Pustily si totiž doják o tsunami. Naštěstí měl alespoň relativně šťastný konec.

    Po o jsme se, hraběnky, vypravily na pohár, ale mně a Annie půlkilometrová procházka do hospody nestačila, a tak jsme se šly ještě vyvětrat do bufáče nad sjezdovku. Ucucávaly jsme své horké nápoje a užívaly si výhled na Sněžku, která se zase předváděla ve svém nejlepším světle.

    Třešinku na tom dni ale tvořila večerní sauna, která byla pro zájemce zamluvená na Kolínské boudě. Vydali jsme se tedy po večeři do nočních hor. Na cestu nám svítila velká perla sedící na obloze. Já šla s Jančou pěšky, ostatní obuli běžky. Už cestou jsme si užívali čerstvý vzduch a klidnou noc, která kolem nás plynula.

    Po chvíli jsme dorazili k sauně. Tehdy se od nás odpojil náš průvodce Míra a my s holkama zůstaly v sauně samy. Mírně kryté prostěradly jsme se usadily na rozpálená prkna, otočily přesýpací hodiny na zdi a začaly si v klidu uvědomovat, jak na nás všudypřítomné horko krásně působí. Netrvalo dlouho a na čele, na nose, vlastně všude se nám začaly rojit kapky potu, které potom vlivem gravitace stékaly po tvářích, přes šíji a mizely kdesi v prostěradle. 

    Nastal čas se zchladit. K tomu jsme často využily sprchu, ale také jsme vyběhly ven, zahodily prostěradlo a skotačily za vydatného výskání ve sněhu. Nahé venku, svobodné, veselé.

    Následoval odpočinek na lehátku, uvolnění těla i mysli.

    Domů jsem vyrazila skoro sama. Bez běžek jsem byla přece jen z kopce pomalejší. Ničemu to ale nevadilo. Pode mnou se rozkládalo údolí jak na dlani, nad hlavou se po obloze honily mraky a sem tam zakryly zářící lunu, která způsobovala, že jsem šla alespoň se svým stínem. Nevím, kdo to řekl, ale citát „se svou samotou nejsem nikdy sám“, tentokrát vystihoval, jak jsem se cítila. Hory, ze kterých mám běžně respekt i za dne, najednou nebyly nepřátelské, připadala jsem si volná, silná, ničím neomezovaná.

    Chvíli jsem se sice musela trochu přestrkovat s větrem a když jsem zašla do lesa, trochu jsem se bála, ale přesto mě zalil dobrý pocit.

Kdo nezkusil, měl by!