Cesta vlakem do Přibyslavi a zpátky

Je sobota, 6:35 ráno. Obloha ještě dospává pod mrakem, ale místy se konečně prodírají první sluneční paprsky. Vlak letí po kolejích. Mířím do Příbyslavi, kde se koná další přípravný víkend Středoevropského jamboree 2014. Trochu se ho děsím, protože jsme s Františkem prošvihli pár důležitých deadlinů, ale mnohem víc se těším na tu hromadu skvělých lidí. Jsem neskonale vděčná, že se něčeho podobného můžu účastnit. 

Ručník. Zapomněla jsem ručník. Jsem cestovatel na houby. To je přeci základ! Jedu sice jen na jednu noc, ale to mě neomlouvá. No, budu se muset držet Gumova hesla "co nemáme, to nepotřebujeme".

Hele, jaká chvilka stačí, aby vylezlo slunko. Projíždíme kolem obilného pole. V téhle části roku mi vždycky připomene Malého prince. Měl vlasy stejně tak zlaté, jako jsou ty obilné klásky, i když mají ještě chvilku času, aby dozrály. Ta naše česká krajina mě nikdy nepřestane bavit. Pole, rybníky, louky, lesy... Pořád ještě existují krásná místa a jeden z mých oblíbených pohledů na ně je právě z vlaku. Támhle se u trati červenají vlčí máky, vedle teče potůček. 

Doufám, že moc nevadí, že jsem se nezapsala do tabulky účasti. Sice mi jí připomínali asi 3x, ale přeci o mně vědí... Uvidíme. 

...

A je to. Těch pár hodin uteklo jako voda. Zase sedím ve vlaku, tentokrát směrem na Prahu. Nevím, čeho jsem se bála. V tomhle týmu se přece dá (a má) o problémech (jako je nestíhání deadlinů) mluvit. Žádná tragédie se neděje. Další drobnosti vyjasněny, natěšenost na jamboree opět na maximu. Kdyby to tak fungovalo všude...

V sobotu mě čekal na nádraží uvítací výbor, takže jsem ani nemusela hledat klubovnu. To bylo moc příjemné překvapení. Ráno jsme si zahráli pár seznamovacích her v angličtině, abychom trochu poznali i členy týmu, se kterými jsme se ještě neviděli. Bylo zajímavé vůbec uvědomit si, co se stane, když změníte jazyk, v němž hru hrajete. Na mě ty jednoduché seznamovačky najednou působily úplně jinak. Možná dokonce zajímavěji. Potom jsme se pustili do dalších příprav a porad. 

Odpoledne jsme se šli projít, abychom si vyvětrali hlavy vyčerpané dlouhými pracovními hovory. Myslím, že to se nám na dětském hřišti při hraní si na ninji docela povedlo. Po dobré večeři jsme ještě doprobrali, co bylo třeba a večer jsme se zase věnovali sobě. Do noci jsme hráli a zpívali. S každou další písničkou mě mrzelo, že čas tak rychle utíká a blíží se doba, kdy budu muset z tohohle (i když hlavně pracovního) víkendu odjet. Parta lidí, která se na tomhle projektu sešla, mě totiž nepřestává fascinovat - a to v tom nejlepším slova smyslu. 

Díky vám za to!