Je to asi měsíc, co jsem nic nenapsala. Alespoň ne sem. Ne, že by nebylo o čem psát. Z rychlého přehledu mě napadá 17. listopad, který v sobě spojil oslavy 25 let čehosi, čemu teď říkáme svoboda, projevy nenávisti vůči vulgárnímu Zemanovi, a pro mě také příjemné nečekané setkání a procházku Prahou zakončenou jak jinak než v hospodě. Taky nám zamrzly tramvaje. Minimálně tahle dvě témata jsem chtěla zpracovat jako samostatné články, ale ono to nějak nešlo. A jak už jsem se zmínila v minulém článku, tlačit něco jen aby to bylo, se mi nechce. Raději nechám své čtenáře chvilku čekat. Doufám, že se to i projeví na kvalitě výsledného díla. Zatím mě chválíte, a to mě baví, tak doufám, že dál budu bavit i já vás.
Tenhle textík proto bude takovým pelmelem toho, co se událo zhruba od pátku, nebude to klasické „Co jsem se naučila tento týden“. Věřím ale, že mi to pomůže znovu naskočit do psavé nálady.
Pátek byl totiž významný tím, že se v rámci Mikulášského víkendu uskutečnil Festival Polibku múzy a Komponovaný večer v Meetfactory, s jehož přípravou jsem měla tu čest maličko vypomoci. Vždy mě překvapí, jak jsou skauti hustí. Ta akce měla atmosféru, švih a připadala mi vážně zábavná. Vím, že nejsem nestranná, ale na druhou stranu – dokážu být hodně kritická, a tady jsem snad ani chyby neviděla. Vystoupili Kachna a Zodiac, Just! Impro a Rawdeus, část továrny provoněla káva z Cafe Prostoru, velkým sálem se kolem nové Lennonovy zdi proháněli závodníci na vozících a na jazyku se rozplývaly sladké pusinky. Potkávali se staří známí, poznávali se noví přátelé.
V sobotu jsem vyrazila na Taneční večer Mikulášského víkendu, totiž takový skautský ples. Asi poprvé v životě jsem vyrazila na ples sama, bez doprovodu. Stále si nejsem jistá, jestli to ještě někdy udělám. Někteří se mnou souhlasili, že je lepší mít s sebou někoho „na jistotu“, jiní se přikláněli k názoru, že se jim líp řádí, když jdou sami. Já se ještě nerozhodla, ale asi mi víc vyhovuje varianta první.
Přesto jsem si večer užila. Překvapil mě Set coby tanečník. Vystřihli jsme skvělé tango, a to tango tančit vlastně neumím. Připadala jsem si jako ve filmu, když mě rychlým pohybem strčil pěkný kus od sebe, takže jsem musela honem vymyslet nějaký alespoň trochu smysluplný pohyb, než jsme se zase dostali do držení. To mě bavilo při tangu, když se ale uprostřed bluesu Set sebral a začal odcházet, byla jsem zmatená. Nakonec se ukázalo, že šlo rovněž o taneční prvek. Zbytek večera jsem pak strávila povídáním, díky kterému jsem zjistila, že je zajímavé a příjemné potkat někoho s podobnými životními zkušenostmi, jako mám já.
V úterý jsem si znovu ověřila, že věci se opravdu dějí tak, jak mají. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste tam, kde zrovna jste, a děláte to, co zrovna děláte?
Chtěla jsem jít na koncert Trabandu, konkrétně křest jejich nového alba Vlnobeat. Nějak mě ale nenapadlo, že tato akce spadá do sekce „kup si lístek předem, nebo nejdeš“. To mi došlo v pondělí, kdy Facebook zahlásil, že je vyprodáno. Vypustila jsem tedy na síť povzdech, že kdyby měl někdo lístek navíc, nezlobila bych se. Usnula jsem na gauči u televize. Probrala jsem se kolem půlnoci a chystala se přesunout do postele, když tu koukám, zpráva. Jakýsi Honza mi psal, že když jsem ta skautka, že by pro mě prý lístek měl. A dokonce zadarmo. Tyjo tyjo hustý! Vážně? Fakt?! Hustý! Díky!
Začali jsme se tedy domlouvat, jak a kdy se sejdeme. Zmínila jsem svůj výchozí bod. Tentokrát jsem překvapila já jeho. Vyrážela jsem totiž přímo z praxe, kterou tento týden trávím v nízkoprahovém klubu Husita. Honza v husitském kostele, vedle nějž klub stojí, zrovna staví divadlo. A tak jsme se oba podivili, jaké to svět přináší náhody, a sešli se druhý den už na komunitním obědě. Koncert neměl chybu.
Napadlo mě ale, že kdybych se nestala skautkou, nešla bych na koncert Trabandu. Takže bych za stánkem Znouzectnosti neviděla svoje holky-skautky. Kdybych nenastoupila na Jabok, neznala bych spoustu návštěvníků toho koncertu. A tak dále.
Zmínila jsem nízkoprah. Podrobněji se o něm možná rozepíšu později, až se dojmy trochu uleží. Fascinuje mě ale jeho vedoucí, která se sice na jednu stranu snaží chovat profesionálně, na stranu druhou je ale neskutečně protivná. Až jsem si řekla, že si musím dát pozor, abych se někdy třeba nechovala podobně.
Ona ale není jen protivná, ona je také patrně závistivá. Když zjistila, kde bydlím, významně nazdvihla obočí a prohlásila: „Jo ty bydlíš v těch pěknejch barácích, jo? Ty bydlíš v tom Beverly Hills?“ Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy setkala s tak hlubokým opovržením. V Beverly Hills nám den na to vykradli auto.
Dočetli jste se až sem? Pro dnešek pohádka končí, milé děti, pokračování příště.
Ale co vy? Chodíte na plesy sami, nebo s doprovodem? Kde byste byli a s kým byste se znali, kdybyste před pár lety neudělali to nebo tamto? Závidíte někomu něco? A pokud ano, co to je?
Hezkou sobotu!