Co jsem se naučila o dopisech

    K tomuto článku jsem vybrala písničku Dopis od Chinaski. Písniček o dopisech je překvapivě hodně. Zvolila jsem tuhle, protože je krátká a nenásilná. Navíc ne tak depresivní jako Dopis od Kluse, nebo rozkydle zamilovaná jako Dopis od Nedvěda. Enjoy. 

    Přeskočím příběh o tom, jak jsem se zamilovala do psaní dopisů, protože je možná až zbytečně dlouhý na to, jak je nezáživný. Zkrátka mě baví psát dopisy. Ještě víc mě pak baví dopisy dostávat. Ne, já si vlastně nejsem jistá, co mě baví víc, protože obojí je super. Asi zním teď jako praštěnej hipstr, co mu není e-mail dost dobrej. 

    Není. Po mailu totiž nemůžete řešit roztomilý hlouposti (teda můžete, ale v emailu to není roztomilý, v dopisu ano), kreslit do něj obrázky a skici, co vás zrovna napadnou. Do e-mailu se nepromítne na rukopisu vaše momentální rozpoložení. Mail, ač se o to může snažit, nikdy nebude tak osobní, jako dopis. Chat na facebooku ani rozebírat nebudu.

    Psaní dopisu je svatá chvilka. Udělám si pořádek na stole, aby mě nic nerušilo. Připravím papír, taky podložku, protože neudržím psaní rovně. Natáhnu inkoust do pera po mámě. Věnuju dvacet minut soustředění na člověka, kterému píšu. Už dlouho jsem se při něčem tak nezklidnila. Podpis. Obrázek. Složit, odeslat. 

Nadšení!

A co jsem se tedy naučila o dopisech? Především to, že nás učí trpělivosti. A proč?

• Chce se mi říct, že jsem nezažila větší vzrušení, než když čekám dopis a téměř obsesivně každý den kontroluju schránku. Když v ní není to, co bych si přála, střídá nadšenou zvědavost mírné zklamání. Dopis od dopisu se mi ale daří jak obsesivní chování, tak výkyvy nálad směrem dolů zvládat.
• Ne, znám větší vzrušení! Totiž když ta plechová krabice s dírou skutečně obsahuje psaní pro mě a já ho můžu otevřít a číst. A usmívat se na něj, i když jsou v něm třeba úplně obyčejné informace. Znamená to totiž, že si na mne někdo vzpomněl, věnoval mi svůj čas, aby vymyslel, co napsat, potom myšlenky převedl na papír, ten ukryl do obálky, nalepil na ní známku, která konec konců také něco stojí, a nakonec se dokonce obtěžoval s obálkou k nejbližší poštovní schránce.
• Dopis se většinou nedá sledovat. A tak musíte jen doufat, že v pořádku dorazí do té správné schránky.
• Dopis nemá funkci zobrazeno. Takže můžete zase jen doufat, že ho váš cíl ve schránce najde a že si ho přečte.
• Dopis vám také neukáže, když druhý člověk "píše". Jak nás ty technologie zhýčkaly.
• "Přílohy" dopisu mohou být daleko reálnější a zábavnější.
• Známky mi nechutnaj.
• Obálky taky ne.

    Jak tak píšu, přemýšlím, že posílání dopisů má vlastně větší kouzlo, než jsem si uvědomovala. Nejen, že se dopis sám nenapíše, ani neodešle, tudíž taková činnost od člověka vyžaduje jistou míru vůle splnit sadu malých dílčích úkolů... Kolik lidí ten kus papíru vezme do ruky, než od odesílatele dorazí k adresátovi? Jaký je jejich příběh?

    Vidím obálku, jak putuje na poště z hromádky na hromádku, pak překoná klidně stovky kilometrů, aby přistála zase na místní poště. Tam si ji najde ta správná pošťačka. S taškou plnou takových obálek se ta žena vypraví do svého rajonu, a nejspíš se pěkně projde, než všechna psaní doručí, kam má. Ale naposledy vezme ten dopis do ruky ona. Prostrčí ho úzkou škvírou s příslušným jménem a odejde. Hotovo. Nezbývá, než se těšit.

Na otevření schránky, na rozlepení obálky. Na odpověď. Na cestu dalšího psaníčka.