Všimli jste si toho? Ano, flákám to. Naprosto nepokrytě. Týden od 27. 10. do 2. 11. jsem napsala pozdě a týden od 3. do 9. 11. jsem nenapsala vůbec. Kecám, napsala. Ale zase pozdě. A špatně. A tak vás tentokrát ušetřím a prostě jeden týden přeskočíme, nevadí?
Tento týden se mi napsal skoro sám. Měla bych tentokrát i titulek – Yellow week. Od pondělí jsem totiž trávila dny v domově pro Seniory Slunečnice v Bohnicích. Slunečnice. Je žlutá. A tak všechno bylo žluté. Stěny, zábradlí, okenní rámy, lavičky v parku. Listí spadané na zelenou trávu. Žlutá nálada.
To místo mi toho mnoho dalo. Třeba to, že:
- Důchodci většinou nejsou protivní, jsou to moc vtipní a často milí lidé.
- Především jsou to pořád lidé, i když se tak k nim někdy nechováme.
- Když vám neotvírá stará paní, která normálně ví, že jí nesete oběd, znervózníte.
- Když nemůžete být rychlí, čas prostě zpomalí. To byl mimochodem fakt, který mne v domově úplně fascinoval. Čas tam plynul úplně jinak, než venku. Slow motion na vlastní oči.
- Vysoký věk vás nemusí položit na lopatky. Paní P. je 94 let. Vypadá jako typická stařenka. Malá, ohnutá. Bílé vlásky střižené na mikádo, nad uchem způsobně umístěná sponka. Tvář hodně pokreslená vráskami, chůze pochopitelně nejistá a pomalá, v rukách třes. Tahle paní ale vymetala všechny sportovní aktivity, které domov nabízel. Šipky, kuželky, cvičení. Ona si ale ještě stěžovala, že je toho málo a že jsou všichni líní! Jeden pán se jí pokoušel oponovat: „Já třeba nechodím, protože ona je jednička, vždycky vyhraje. A koho by bavilo bejt pořád druhej?“ Myslela jsem si, že jí jen tak lichotí, ale jak se ukázalo, paní P. skutečně jezdí reprezentovat domov na různé soutěže seniorů a poráží i dvoumetrové sedmdesátníky (tuším, že v těch kuželkách). Vyjádřila také nespokojenost s tím, že tam nemají kategorii 90+. Že by to tajemství dlouhověkosti vážně spočívalo v pohybu?
- Naučila jsem se také nové výrazy pro kouření – funět jako prase z bukvic a prásknout chobotem.
- „Praktikanti, to jsou jako když byli nevolníci, můžete jim poroučet!“ – hláška pracovníka vysvětlujícího paní, že s ní půjdeme na procházku my-praktikanti a ne on.
- Babičky bez zubů vypadají jako Pepek námořník. Hlavně když jedí.
- Babičky bez zubů mají ty nejroztomilejší úsměvy. Společně s miminama. Prostě bez zubů je to ňuňu.
A mimo domov?
- Znovu jsem si ověřila, že někdy je fajn prostě jen mlčet.
- Znovu jsem si ověřila, že patrně působím starší, než skutečně jsem. Do 18 mě to bavilo…
- Objetí je vážně mocné gesto.
