Co jsem se naučila v tomto týdnu (13. – 19. 10.)

    Hodně přemýšlím, co chci vlastně napsat. Je toho tolik, co se mi honí hlavou. Právě jsem strávila týden na praxi v azylovém domě pro matky s dětmi, o víkendu jsem se potom vydala na afterparty CEJe. Obě tyto události mi přinesly mnoho myšlenek do hlavy a já vlastně nevím, jak je utřídit. Kdo nechce číst romány, může předem stránku zavřít.

    Začnu azyláčem. Doporučuju vám, abyste si k následujícím řádkům pustili písničku Perfect od Pink. Když si poslechnete text a.. vůbec k tomu prostě sedne. Najdete jí dole na stránce.

    Když jsem v pondělí vystoupila z autobusu, docela jsem se vyděsila. Vylezla jsem totiž na sídlišti, které působilo mimořádně depresivně. Dlouhou, zdánlivě mrtvou ulici lemovaly hradby šedých paneláků. Obloha byla plechová a foukal docela chladný vítr. Zkrátka atmosféra tak na to jít se zabít. Po pár minutách chůze jsem se ale vymotala do vilové čtvrti, kde už stál Kolpingův dům.

    Tohle zařízení pomáhá matkám s dětmi v nouzi. Nechají je tam rok bydlet, a to za předpokladu, že budou tyto matky spolupracovat a projevovat jasnou snahu se z nepříznivé situace dostat. Toho se snaží dosáhnout pomocí individuálního plánu, v němž si stanoví cíle, a ty potom plní. Nejčastějšími tématy jsou finanční situace, která je obvykle dost mizerná, a péče o děti a o domácnost. Ať už jde o zajišťování základních potřeb, výchovu a rozvoj dítěte, nebo třeba vaření. Stanovit si tyhle cíle a průběžně na nich pracovat jim pak pomáhají sociální pracovnice a lektorky, které je učí často základním dovednostem potřebným pro život.

    Umíte koupit kuře? Jasně, každý to přece umí. Tedy skoro každý. Setkala jsem se s maminkou, která nevěděla, že se prodává i jiné, než mražené kuře. Přitom ale byla sympatická a o svoje děti pečovala s láskou. Jen jí prostě tohle nikdo neřekl. Nikdo ji nenaučil tak banální věc, jako je nákup čerstvého kuřecího. To jen tak pro představu.

    Jinak v tomhle domě bylo v době mé praxe ubytovaných 8 žen, průměrný věk 22 let, 2-3 děti, těhotné, průměrná výše dluhů vyšší než 30 tis, až na jednu všechno Romky. Člověk se pak na špatnou známku ve škole už nedívá tak kriticky.

 Každopádně všechny nějakým způsobem projevovaly snahu něco se sebou udělat a začít časem fungovat tak, jako většinová společnost. Celá snaha všech zúčastněných byla vlastně fascinující. Jak zaměstnanci, tak do velké míry i matky, dělali, co mohli, aby se situace matek zlepšila. Škoda jen, že rok je na kompletní nápravu zoufale krátká doba.

    Já jsem se účastnila hlavně konzultací s maminkami, kde se rozebíralo, co zrovna řeší a na čem ta která pracuje. Každá byla jiná, a přesto toho měly tolik společného – nejčastěji rodinu, která je nenaučila fungovat tak, jak se očekává. Všechny si uvědomovaly, že mají nějaké problémy a že je třeba je začít řešit. A to není málo.

    Mísily se mi tedy neustále pocity radosti z toho, jak příjemní lidé se snaží všemi svými silami pomáhat lidem, kteří jsou velmi často dost nešťastní, ale ještě to nevzdali a dělají na změně, a pocity zoufalství z toho, jak těžká, dlouhá a často absolutně neoceňovaná ta cesta je.

    Úterní návštěva hospody s kamarádem mi bohužel náladu nezvedla. Tentokrát jsem se v diskuzi s ním neshodla ani na tom, jestli je den nebo noc, a ačkoliv hovor probíhal v přátelském duchu, hodně mě vyčerpal.

    Ve čtvrtek jsem konečně slavila narozky. První dvě hodiny na bowlingu, potom hospoda. Snažila jsem se nehodit si místo koule mašli, když jsem prvních 30 minut hrála úplně sama. Nakonec se ale slezlo docela hojné množství lidí a podařilo se jim narovnat mi zase náladu. Díky!

    No a teď ta áftr. Moc jsem se těšila, až zase uvidím celý skvělý tým CEJe, ale bohužel mě ten víkend docela zklamal. Všechno začalo šílenou cestou. Vyráželi jsme kolem šesté z Prahy směrem na Šumperk. Katel, který řídil, si odšoupnul sedačku tak, že jsem vzadu jela s koleny za hlavou, zatímco vedle pochrchlával nachcípaný Dominik. Časem se také přidali déšť, mlha a serpentýny. Raději jsem usnula, abych to nemusela všechno tolik vnímat. 4,5 hodiny v těchto podmínkách ale nešlo nevnímat. Kolem desáté jsme konečně mohli opustit vůz, abychom záhy zapadli do peřin.

    V sobotu probíhala reflexe celých příprav i akce samotné. Vyhradit ale na tak obrovskou věc tři hodiny, navíc dva měsíce po akci, mi přišlo úplně vedle. Výsledkem bylo, že jsem byla donucena otevřít ve své hlavě něco, s čím už jsem se rozloučila, velmi povrchně se na to znovu podívat a najednou se s tím znovu rozloučit. A já se s pěknými věcmi nerada loučím, navíc na několikrát.

    Odpoledne jsme s Katlem a s Verčou vyrazili na výlet. Původně jen do cukrárny v Bruntále. Znáte ten vtip o Bruntále a okolí? Ne? Dá se snadno vygooglit. Protože ale bylo krásně, svítilo sluníčko a místní krajina nám brala dech, rozhodli jsme se nevracet na základnu. Užili jsme si místo toho perfektní odpoledne venku.

    Večer proběhla ještě velká děkovačka, koukali jsme na videa z akce a do večera zpívali. Další fáze rozdrásání něčeho, co už bylo pryč.

    A neděle? Návštěva Velkých Losin a večer Signal festival. Zamilovala jsem se do tunelu ověšeného skleněnými krystalky, který celý zářil a neuvěřitelně se třpytil. Žasla jsem jako malá. A jako malá jsem pak taky poskakovala po kruhových svítících stupíncích, co různě měnily barvu právě, když po nich člověk hopsal. Zkrátka jsem díky všem těm světýlkám a procházce po noční Praze na chvilku zapomněla na všechno. A bylo zase dobře. Jo! A mám znovu svůj modrý klobouček. Aneb ať žijou nákupní řetězce. Ale já ho prostě nutně potřebovala. 

Tu jsou střípky:

• Hlady neumřete. Česká sociální záchranná síť je poměrně spolehlivá, a tak i když nemáte ani korunu, dá se to řešit.
• Když s dítětem nemluvíte, časem se vypne. Problém je ten, že už se nemusí podařit ho znovu zapnout. Ještě jsem neviděla dítě, které by hledělo skrze mě, když se s ním snažím navázat kontakt. Byla jsem ale za jeho krátký život zřejmě jedna z mála, kdo se o něco takového pokusil.
• OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí neboli sociálka) není drtič na rodiče, ale podpůrná instituce, která se snaží rodinám pomáhat. Tedy alespoň OSPOD na Praze 6 tak působil.
• Sociální pracovníci jsou fakt mizerně placení. Přitom toho musí sakra hodně vědět, orientovat se (nejen) v zákoně, dokázat mluvit s klienty a nezhroutit se z toho všeho. Odměnou jim budiž opovržení společnosti a označení socprcka.
• Přijít do všeobecně oblíbené hospody kolem osmé hodiny je pozdě.
• Přijít do všeobecně oblíbené hospody kolem jedenácté hodiny je stále ještě pozdě.
• Do Šumperka se jede pekelně dlouho, ale v okolí je toho tolik k vidění, že to za tu cestu stojí. Když teda jedete aspoň na týden.