Co jsem se naučila v tomto týdnu (20. – 26. 10.)

    Popravdě, tentokrát se mi nechce moc psát. Ale nemůžu vás přeci ochudit o další výplod své geniality. Bohužel si za boha nemůžu vzpomenout, co jsem dělala v pondělí. Takže:

V úterý rychloschůzka s kamarádem, potom koncert Trabandu. Ve středu Mime fest a Red bastard v hlavní roli. A školní plaváníčko. Čtvrtek? Impro! Po něm hospoda. Pátek patřil flákání, ostatně jako většina týdne. Sobotní tančírna. Nedělní boulder a kino.

Co z toho?

• Zjistila jsem, že i za krátkou chvilku se toho dá spoustu zajímavýho vyřikat. A poznat. Lidi, místa…
• Zjistila jsem, že od Trabandu je víc super písniček, než jen profláknutá Sára a Černej pasažér.
• Zjistila jsem taky, že na velikosti pánského přirození a kompenzaci sebevědomí možná něco bude. Red bastard, americký komik, mim, či za co se ten chlap vlastně považuje, zakončil své už tak relativně kontroverzní, ale zábavné představení tím, že se svlékl do naha. Dobře, nebyl první, ani poslední. Vtip měl spočívat v tom, že mluvil o velkých věcech. Pak stáhl spodky, které ovšem nic velkého neskrývaly. Což záhy sám uznal. Když se za něj ale začal tahat a hrát si na helikoptéru (točil si s ním jako s kabelkou), bylo to moc i na mě. Vlastně doteď moc nechápu, jak se mu ta mrňavá věc podařila roztočit. Každopádně sklidil zvrhlý obdiv zhruba tří čtvrtin sálu, zbylá čtvrtina zhnuseně prchala. Pravda ale je, že mít na tohle koule… (haha) To se jen tak nevidí. 
• Naučila jsem se plavat pod vodou. Trpěla jsem přesvědčením, že mám slabé plíce a že to je důvod, proč nedokážu uplavat pod vodou delší vzdálenost, než tři metry. A to ani s odrazem. Navíc jsem pravidelně končila na hladině, což jsem v danou chvíli nechtěla. Jak jsem ale tento týden zjistila, stačilo upravit techniku záběru a vydechnutí pod vodou a hele! Ono to jde najednou úplně samo.
• Vždycky, opakuju VŽDYCKY, se ujistěte, že zbytku hospody nevadí, když si dáte pivní sýr. Odér linoucí se z této pochoutky totiž spolehlivě přebil i vůni gulášovky a pečených žebírek až u vedlejších stolů. Ups.
• Neumím tančit. V sobotu jsme se s drahým vypravili do Vavruškovy sobotní tančírny. Zážitek to byl příjemný a obohacující. Průměrný věk návštěvníků se pohyboval kolem padesátky, což mě zase jen utvrdilo v tom, že stárnu. Překvapivě ale oni staříci předváděli profesionální výkony, za které bych se v tomto (ani jiném) věku rozhodně nestyděla. Doplňovalo je pár mladších profíků. A my. My jsme tvořili přechod k nepříliš početné skupince vlastně totálních začátečníků. Myslela jsem si, že tančit umím. Baví mě to. Jive, chacha, waltz… Ale to je taky všechno. Byla jsem nucena si uvědomit, že tance jako samba, tango, quickstep nebo foxtrot mi vůbec nic neříkají. Přemýšlím teď tedy, kde tyto mezery ve vzdělání doplnit.
• Boulder není pro bábovky. V neděli se mé sebevědomí posunulo někam k nule. Vyrazili jsme totiž na boulder, místo, kde se očekává, že polezete po horostěně bez jištění. Věděla jsem moc dobře, že prvním krokem je obout si takzvané lezačky, tedy horolezeckou obuv připomínající středověký mučicí nástroj. Řeknete si totiž o svou velikost bot a podají vám cosi, co by obulo tak tříleté dítě. Když tedy smotáte prsty do útvaru, který se vejde do uzoučké gumové špičky, podaří se vám nazout i zbytek boty a utáhnete všechno na botě, až se vám noha odkrví, můžete vyrazit na stěnu. Pokud se tedy dokážete postavit na nohy. Já s tím měla mírné obtíže, ale došla jsem k první stěně. Drahý mi ukázal, kudy bych měla lézt, na které chyty si smím stoupnout a kterých se smím držet, a taky jak mám potom seskočit zpátky na zem. Nutno podotknout, že jednodušší trasu už tam neměli. Vtip byl ale v tom, že na boulderu se obvykle začíná v jakémsi podřepu dole u země. Odtamtud by se člověk měl vyhoupnout, aby mohl pokračovat v lezení. A přesně v tom momentě jsem skončila. Jakž takž jsem se zavěsila rukama za první chyt, nohy – tou dobou už řádně odřené – jsem rozmístila rovněž na umělé výstupky, zabrala..! A nic. Zadek zůstal na žíněnce. Tak znova. Zatnula jsem všechny svaly, o kterých jsem v tu chvíli věděla, na pár vteřin odlepila pozadí od země a zase žuchla dolů. Začalo se mě zmocňovat totální zoufalství. Nedokázala jsem ani začít lézt to nejjednodušší, co se nabízelo. O pár metrů vedle se na převisu houpal do půli těla svlečený fešák. Svaly na něm hrály jedna radost. Chvíli jsem ho pozorovala, potom utřela slinu a šla to ještě zkusit. Z požadované výchozí pozice jsem nebyla schopná vylézt nic. Nakonec se mi podařilo vydrápat se alespoň po dvou trasách. Dvakrát jsem umřela, to vždy při seskoku. Ani tak nevadila výška, ze které člověk skákal, jako dopad na zrasované nohy. Tak moje snaha něco pro sebe udělat a hýbat se skončila hysterickým záchvatem na téma „jsem úplně neschopná a nemůžu chodit s lidma lízt“. Náladu jsme si šli spravit do kina. Drákula ovšem nepřekvapil. Už z traileru jsem tušila, že to nebude kdo ví  co. A nebylo. Pár lekaček, předvídatelný příběh, ani nebylo moc na co koukat, co se obsazení týče. Nejzajímavější na tom vlastně byla cesta domů z kina, kdy jsme v ulici slyšeli pískat netopýra. Trochu psycho.

Co jste se naučili tento týden vy? 

Cha! A teď jsem ještě přišla na to, jak se tu zarovnává text do bloku! Konečně.