Po snídani jsem šla spát. Dneska se to totiž smělo. Probrala jsem se chvíli před obědem. Vešla jsem do ping-pongárny, kde měly holky sledovat film, a trochu jsem se lekla, protože všechny řvaly jako želvy, nebo aspoň natahovaly. Pustily si totiž doják o tsunami. Naštěstí měl alespoň relativně šťastný konec.
Po o jsme se, hraběnky, vypravily na pohár, ale mně a Annie půlkilometrová procházka do hospody nestačila, a tak jsme se šly ještě vyvětrat do bufáče nad sjezdovku. Ucucávaly jsme své horké nápoje a užívaly si výhled na Sněžku, která se zase předváděla ve svém nejlepším světle.
Třešinku na tom dni ale tvořila večerní sauna, která byla pro zájemce zamluvená na Kolínské boudě. Vydali jsme se tedy po večeři do nočních hor. Na cestu nám svítila velká perla sedící na obloze. Já šla s Jančou pěšky, ostatní obuli běžky. Už cestou jsme si užívali čerstvý vzduch a klidnou noc, která kolem nás plynula.
Po chvíli jsme dorazili k sauně. Tehdy se od nás odpojil náš průvodce Míra a my s holkama zůstaly v sauně samy. Mírně kryté prostěradly jsme se usadily na rozpálená prkna, otočily přesýpací hodiny na zdi a začaly si v klidu uvědomovat, jak na nás všudypřítomné horko krásně působí. Netrvalo dlouho a na čele, na nose, vlastně všude se nám začaly rojit kapky potu, které potom vlivem gravitace stékaly po tvářích, přes šíji a mizely kdesi v prostěradle.
Nastal čas se zchladit. K tomu jsme často využily sprchu, ale také jsme vyběhly ven, zahodily prostěradlo a skotačily za vydatného výskání ve sněhu. Nahé venku, svobodné, veselé.
Následoval odpočinek na lehátku, uvolnění těla i mysli.
Domů jsem vyrazila skoro sama. Bez běžek jsem byla přece jen z kopce pomalejší. Ničemu to ale nevadilo. Pode mnou se rozkládalo údolí jak na dlani, nad hlavou se po obloze honily mraky a sem tam zakryly zářící lunu, která způsobovala, že jsem šla alespoň se svým stínem. Nevím, kdo to řekl, ale citát „se svou samotou nejsem nikdy sám“, tentokrát vystihoval, jak jsem se cítila. Hory, ze kterých mám běžně respekt i za dne, najednou nebyly nepřátelské, připadala jsem si volná, silná, ničím neomezovaná.
Chvíli jsem se sice musela trochu přestrkovat s větrem a když jsem zašla do lesa, trochu jsem se bála, ale přesto mě zalil dobrý pocit.
Kdo nezkusil, měl by!
