Expedice Jabok – den druhý, tréning

    Ráno jsme se probudili do bílé tmy, která nás více či méně provázela celý den. Po osmé jsme se slezli na snídani. My jsme s holkama například na pokoji nezkrotily topení, a tak máme soukromou saunu. Včera proběhla instruktáž na téma „teplotu v pokoji regulujte kohoutem na topení, nikoli otevřením oken“, nám ale nic jiného nezbývá, neb jsme vyfásly jeden z asi dvou pokojů, kde si topení žije vlastním životem. Jenže v sauně se spát nedá.

    Rozdělili jsme se do skupin a vyrazili na běžky. Někteří jezdili jen tak a učili se, někteří si chtěli zkoušet trasování, tedy běžkování s nevidomým, kdy jede dvojice nevidomý + vidící, který naviguje. Buď slovně, cinkáním hůlek o sebe, nebo se ti dva prostě chytnou kolem pasu. Lesem se proto ozývaly všelijaké povely a uklidňovací větičky, zvonění hůlek a duté rány, to jak zadky dopadaly na udusaný sníh. Na sníh ale nepadaly jen zadky nevidomých a jejich vodičů, ale i nás, obyčejných začátečníků. My jsme se vyblbli při zkoušení koloběžky s jednou lyží, ale i při obyčejné jízdě.

    Po obědě jsme byli zralí na šlofíka, ale třeba naše skupinka, hrdě pojmenovaná Pecky (názvy družstev jsou totiž podle českých hradů a zámků, další družstva budou nejspíš pojmenovaná Trosky a Kosti), vyrážela tak brzo, že na nějakých 20 po obědě nezbyl čas.

    Zbytek dne jsme strávili tím, že jsme se drápali do strmého kopce. Zhruba v půlce Pája, která naši skupinu vedla, zastavila, důležitě se zatvářila a prohlásila, že stojíme na nejkrásnější vyhlídce a máme Krkonoše na dlani. Optimisticky šermovala hůlkou v hustém mléce a ukazovala, kterým směrem je Úpa, Sněžka a spousta dalších důležitých míst. Věřila jsem jí každé slovo. Nic jiného mi ani nezbylo.

    Vrátili jsme se pozdě. Alespoň ta část družstva, co se rozhodla, že oželí bohoslužbu slova, která se dnes konala. Museli bychom si hodně pospíšit, abychom ji stihli, a my se na to necítili. Prý jsme ale o hodně přišli, atmosféra byla zřejmě vážně příjemná, možná až dojemná.

    Po večeři nás ještě navštívil svérázný člen horské služby a povídal nám o tom, jak to tady chodí, co horská služba může a co ne, jak jsou ministři natvrdlí a jak to za bolševika stálo za houby. Moc mě bavil jeho slovník, třeba se zmínil o tom, jak zvláště ženy nenosí helmy, nasadí přes bujnou kštici jen tenkou čelenku a vypadají pak na svahu jako Halleyova kometa. Přitom správný chlap prý kouká přece na hrudník a ne na vlasy. No nevím, pánové, jak to je? Já si vzpomněla na své ranní dilema, jestli si umýt hlavu, abych za sebou mohla přesně tak nechat vlát „hřívu“, ale na běžkách to snad není takový prohřešek.

    Zároveň mi ale bylo úzko z toho všeho neštěstí, co se v horách děje.

    Holky vedle mě už hoďku a půl spokojeně funí do polštáře, já se k nim jdu přidat. Zítra bude dlouhý den, vypadá to na celodenní vyjížďku.

Skol!                     (= lyžařský pozdrav + norsky ahoj)