Dnešním dnem jsme coby studenti Jaboku zahájili povinný lyžařský kurz.
Před odjezdem mě čekalo klasické martyrium balení. Vzhledem k povaze výletu jsem byla ušetřena nekonečného rozhodování, co si vzít s sebou na sebe. Aby mi to jako seklo. Ale věděla jsem, že mezi kritické předměty, na které si vždy vzpomenu až v momentě, kdy dovírám napěchovaný batoh, patří ručník. Pomohlo toto uvědomění něčemu? Ne. Když jsem vítězoslavně docvakla poslední vzdorující přezku, usmál se na mě ze stolu onen zapomenutý ručník. Položila jsem si tedy nerudovskou otázku „kam s ním?“. Do malého batůžku měla ještě přijít náhradní mikina a jídlo. Hodně jídla. Tak se stalo, že ručník jel rozprostřený v obalu s kytarou. A že jsem na toto řešení byla pyšná!
O pár hodin později jsem zasedla do busu a s chutí se zakousla do ještě horkého řízku. Začala jsem se vážně těšit. Krajina za oknem ubíhala a najednou jsme byli na místě. Naložili jsme bagáž na rolby a sami se za nimi vydali do kopce pěšmo. Ušli jsme asi dvacet metrů, když se začalo ozývat funění a projevy mírné nespokojenosti. „Koho už bolí nohy?“ zasmála se Peťa se zdviženou rukou vysoko nad hlavu.
Já byla v pohodě. Asi na následujících patnáct minut. Pak mě začaly trochu dřít paty. Bolet. Víc a víc. Za chvíli nebylo pochyb, že budu mít solidní puchýře. Lup. Tak už ani to ne. Krok se mi zkrátil a obsah mého vyjadřování se omezil na „au“ a „já nechci fňukat, ale…“. Nakonec jsem se ale i tak doplazila k chatě, kde už čekal sám Krakonoš osobně. Přivítali jsme se, udělali společné vrcholové foto a šli se ubytovat.
Odpoledne jsem nafasovala náplasti na své odřené nožky. S holkama jsme si udělaly výlet na pivo s vyhlídkou a vychutnávaly si krásné odpoledne na sněhu. Náplasti a pivo zalepily veškerou nespokojenost a bylo zase dobře.
Následovala výborná večeře. Annie řešila, jestli si má přidat. Rozhodla se, že se bude šetřit, protože by si přidávala na chuť a ne na hlad, takže by se zbytečně přejídala, navíc na nás ještě čekal moučník. Její touha jí ale zřejmě koukala z očí, protože se najednou přitočil pán z kuchyně a položil zrádnou otázku: „chceš přidat?“. Neodolala.
Pak už zbývala jen přednáška o bezpečnosti na lyžích a o mazání běžek, na jejímž začátku jsme jako překvapení odhalili své jabocké čapky. To se mi bohužel nepodařilo zdokumentovat moc hezky, a tak si můžete jen představovat, jak si celá jídelna v jediný moment nasadila červenou čepičku s logem Jaboku po tom, co si takovou rozbalili také naši jabočtí (!) instruktoři. Jsou tu s námi totiž i externisti, ti měli holt smůlu.
Zbytek večera jsme strávili v lyžárně, kde se část z nás snažila zaopatřit a správně namazat své běžky na druhý den. Nemyslím, že by celovečerní program na mně v tomto ohledu zanechal nějaké stopy.
Zítra nás čeká den na běžkách, většina se bude také učit trasovat, což je způsob jízdy na běžkách s nevidomými. Dobrou.