Třetí den naší výpravy patřil celodennímu výletu na běžkách. Ráno byla zase mlha, chumelilo a celkem i foukalo. Nikomu se ven nechtělo, foťáky jsme z batohů všichni rovnou vyndali jako zbytečnou zátěž. Vysmála jsem se Pavlíně, když řekla, že nás dnes po cestě čekají krásné výhledy. Šlapali jsme (myslím) na Liščí, vítr nás šlehal do tváří a malé krupičky se zabodávaly do kůže jako špendlíky. Ale tu zpočátku nepřátelský vítr najednou začal trhat šedé mraky a rozhánět je pryč. Stáli jsme na kopci a sledovali azurově modré nebe, třpytící se čerstvý sníh a černé vrcholky stromů, a těžce litovali, že foťáky leží na pokojích. Skupina před námi, tuším, že to byly Trosky, si užívala nedotčenou cestu. Zasypal ji už zmiňovaný prašan a oni byli první, kdo do něj dělal stopy.
Ti zdatnější vyskotačili až na Luční boudu, Peckám stačil bufet Na Rozcestí. Tam jsme si dali luxusní oběd (já jsem si vybrala obří, poctivě plněný borůvkový knedlík), načerpali síly a vydali se zpět na naši chatu.
Cesta to byla legrační. Vedla totiž z kopce. Jeli jsme jako housenka za sebou ve stopě, když tu se za mnou ozvala Terka: „Maru, pomoc. Já tě dojíždím, já do tebe narazím!“ „A co s tím mám asi dělat?“ pomyslela jsem si. Už tak jsem jela rychleji, než jsem si přála, přede mnou člověk, ze stopy vyskočit nemožno. „Nesmysl, jsem těžší, mě nedojedeš,“ houkla jsem za sebe. Duc. Dojela. Jako když kopneš do míče, rozjela jsem se ještě rychleji. Obě jsme se chechtaly, až se nám hůlky natřásaly. Když tu se přede mnou vysekala Ivča. A co teď?! Bez varování jsem hodila bok, Terka mě přeletěla a omotala se mi kolem nohou. Zůstaly jsme ležet ve stopě a smály se jak protržený.
Na chatu jsme dorazili vyčerpaní, přesto jsme s holkama ještě rozestavěly sněžný hrad – Pecku.
Do noci jsme pak hráli pinčes, zpívali a povídali, vždyť další den byl vyhlášen jako odpočinkový…
