Jak jsem se neztratila

    Patrně razantní ochlazení způsobilo, že se můj mozek vrátil k běžnému fungování, a mě konečně přešla autorská krize, jakou jsem poslední měsíce trpěla. Konečně se mi tedy podařilo dokončit příběh ze skautského tábora, jehož část jsem nedávno absolvovala.

Jako obvykle, postavy příběhu jsou reálné a podobnost se živými osobami je čistě záměrná.

    Tábor 12. dívčího oddílu se chýlil ke konci, zbývalo jen připravit závěrečnou etapu celotáborové hry. V zubříku (variaci na tee-pee) jsme seděli čtyři:

• Peťa, hlavní vůdkyně tábora
• Vandas, 16letý pomocník schopný vzorně splnit jakýkoliv zadaný úkol
• Mervin, 19letý pomocník – a hlavní aktér mého příběhu
• A já, zvěd z cizího oddílu na návštěvě, oficiálně kuchařka

    „Jak bude vypadat úvodní scénka?“ otázala se Peťa významně zvedajíc obočí na kluky, neb já jsem do herního scénáře nebyla zasvěcena. „Někdo přijde před děti a řekne jim něco ve smyslu, že…“ zahájil Mervin. „Né, ne, ne,“ přerušila ho Peťa, „já chci slyšet, kdo kam přijde a co komu přesně řekne.“ Mervin mlčel. Úvodní scénka ale nebyla nejdůležitějším prvkem závěrečné etapy.

    Celá hra spočívala v tom, že děti měly po značené cestě dojít ke hradu se zlým princem a jeho sluhou, ty porazit v boji papírovými koulemi a získat od nich mapu k pokladu. Zlého prince měl představovat Mervin, Černý Petr v podobě role sluhy padl na mě. Úkolem nás dvou bylo projít znovu už dříve značenou trasu, umístit na ni dvě zprávy a poklad, a usadit se do příchodu cácorek v hradu. Bylo horko, a tak mě zmáhala už jen představa pohybu. Mervin mi ale vysvětlil, že vzhledem k náskoku před malými bojovnicemi a faktu, že cesta na místo trvá 20 minut, budeme mít v hradu slabší hodinku na nerušený spánek, a tak jsem šla.

    Ještě před cestou se ke mně Mervin důvěrně naklonil a šibalsky pronesl: „vezmi si s sebou pálku, budou se ti s ní dobře odrážet střely.“ Nechápala jsem, jakou pálku má na mysli, a chtěla jsem zůstat vybavená stejně jako děti, a tak jsem jeho radu ignorovala.

    Princ si nasadil černý kovbojský klobouk, jaký jistě nosí všichni princové, od Peti vyfasovanou korunu napěchoval spolu s pokladem do batohu, za pásek si frajersky zasunul dlouhý meč, a vydal se na svou pouť. Záměrně píšu jen o něm. Mervin totiž nasadil tempo závodního chrta, takže já jsem většinu času cupkala tak 10 metrů za ním – tak, jak se dá jen v pohorách cupkat. Ani jednoho z nás ale tento fakt zjevně neobtěžoval. On akorát jednou za čas zkontroloval, že jsem mu stále v patách.

    Tak jsme došli ke kopřivovému poli. Já cestu k cíli neznala a žahavky byly pěkně vzrostlé, tak jsem s rukama nad hlavou, snažíc se eliminovat popálení, houkla na svého průvodce:

„A tudy půjdou děti?“

„Jo,“ dostalo se mi suché odpovědi, „budou s sebou přece mít průvodce.“

„A k čemu bude takový sedmiletý Monče průvodce, když jí kopřivy budou štípat až někde na čele?“

Mervin mlčel.

    Došli jsme k jednomu z kůlů značících cestu, měla zde zůstat první zpráva. Kůlek by ale z vyprahlé země vypadl, i kdyby vedle něj člověk jen kýchnul, takže nebylo divu, že nevydržel instalaci papíru se zprávou. Kousala jsem se do rtu, abych se nesmála, když se silák urputně vrtal tlustým kůlem v suchém prachu. Nakonec jsem navrhla chytit dřevo mezi kameny. Toto řešení prý děti později moc pobavilo. Pokračovali jsme v cestě.

    Přiblížili jsme se k místu, kde jsme měli ukrýt poklad. Napřed jsme ale museli překonat přes cestu padlý strom. První šel princ. Zvolil metodu "káčátko". Přikrčil se sice vzorně, ale přesto se mu zasekl batoh, meč se nešikovně pletl pod nohy a nezvedený kmen se ho pokoušel připravit o klobouk. Když Mervin konečně zvítězil, byla jsem na řadě já. Tak jsem ten strom prostě překročila.

    Fáze ukládání pokladu nijak zajímavá nebyla, cesta na „hrad“ už ano. Snažila jsem se odporovat, když můj průvodce vybral zkratku vedoucí do strmého kamenitého kopce, leč marně. On vzal čáru, a tak jsem se na skálu musela vydrápat sama. Nakonec jsme se napojili na pěšinu, pak na širší cestu. Šli jsme docela dlouho a mně mělo být divné dřív, že Mervin sem tam zamrmlal, že „je blbý, že je ta trasa značená jen jednosměrně“. Namítla jsem, že by to nemělo přece vadit, když víme, že jdeme proti směru – vydáme se prostě na opačnou stranu, než ukáže šipka. Mervin odpověděl, že to značení na některých místech vážně funguje jen v jednom směru, a dál mlčel. Navíc jsme žádnou šipku už hodnou chvíli nepotkali.

    Zazvonil telefon. Volal Vandas. Stál s dětmi u prázdného hradu a zjišťoval, kde jsou slibovaní nepřátelé. Amazonky už se nemohly dočkat, až se vykoupou v naší krvi, ale zatím mohly tak maximálně stavět domečky z kůry. Situace už byla vážná. Idea 40 minut spánku v lese se obrátila v popel a mně začala docházet trpělivost. Mervin se zatím zoufale snažil dorozumět s Vandasem, jak se máme dostat na místo. Já, jako správná skautka, vytasila svůj extrémně chytrý telefon a snažila se ho přemluvit, aby mi ukázal cestu. Jenomže já jsem nevěděla, jak bezejmenný cíl na mapě vypadá, a mého společníka to nezajímalo. Ten zatím do telefonu odpovídal: „Po levý ruce mám les… Po pravý ruce mám… No.. Les…“ Chtělo se mi plakat.

    Pobíhali jsme po lesní cestě sem a tam, od rozcestí k rozcestí. Mervin počítal posedy, ten dvanáctý měl sloužit jako orientační bod. Nesloužil. Zhruba po čtvrtém telefonátu s Vandasem, kdy mě a mapu Mervin stále odmítal vnímat, jsme potkali dva důchodce. Princ-kovboj spolknul svou mužskou ješitnost a zeptal se na cestu. Důchodci nás poslali tam, odkud jsme přišli. Mervin šel chvíli podle jejich pokynů, ale pak usoudil, že bude lepší uhnout z cesty a „krosnout to“ směrem, kterým větřil děti.

    Přestalo mě to bavit, když nám před nosem přeběhla srnka. Vrátila jsem se na cestu a snažila se sama kontaktovat někoho, kdo by nás odtamtud dostal. Ještě jsme chvíli bloudili a oba současně telefonovali, když  tu se jako anděl před námi zjevil Vandas. Ulevilo se mi, že je ta komedie u konce. Ach, jak jsem byla naivní.

    Byli jsme u cíle. Za křovím jsem vyfasovala černou kápi a šátek na hlavu, abych trochu méně připomínala obyčejnou turistku, a mohli jsme se vydat do našeho úkrytu. Podle pravidel měli být princ se sluhou v hradu nesmrtelní a mimo něj mělo být možné je zabít. Tak mi to alespoň vysvětloval Mervin. „A proč bych měla vystrkovat nos z hradu? Vždyť to nedává smysl..?“ položila jsem další otravný dotaz. Mervin mlčel.

    Pak jsem ale zjistila, jak vypadá onen hrad. Mezi čtyřmi stromy byly dokola natažené provázky, vždy jeden nad úrovní hlavy a jeden zhruba 30 čísel nad zemí. Mezi nimi se pnula hustě vypletená síť. Ten hrad byl nedobytný sám o sobě. Proplazili jsme se do něj, Mervin otevřel batoh, v němž nesl naši nálož munice, a s naprosto vážnou tváří se mě zeptal, na co s sebou máme korunu. „Jsi přece princ,“ procedila jsem mezi zuby.

    Hra začala. Představa, že budu provokativně přeskakovat z bezpečí do válečné zóny, se rozplynula během tří minut. Zatracené provázky se mi při prvním průniku sítí dokonale omotaly kolem kotníku a nepustily ani tam, ani zpátky. Už vím, jak se asi cítí moucha chycená v pavučině. Snažila jsem se bojovat s osudem - rozdupat vlastní hrad, zároveň likvidovat děti, které rychle přišly na to, že mají velkou šanci mě zbavit mých pěti životů. Sesypala se na mě kanonáda novinových koulí a já byla ze hry. Ne tak princ. Zahodil svůj obří meč tak, aby mu nepřekážel, a já pochopila, o jaké pálce prve mluvil. Mervin stál hrdě uprostřed své pevnosti s kloboukem na hlavě a jako automatický vrhač tenisových míčků pálil po dětech jednu kouli za druhou - raketou na líný tenis. Musela jsem mu párkrát připomenout, že je musí nechat vyhrát…

Druhé kolo se odehrálo velmi podobně. Já opět umřela nepřiměřeně brzo, princ se opět nepřiměřeně dlouho bránil.

    Zpátky do tábora jsme naštěstí už cestu našli. Já ale pochopila, že i se svým mizerným orientačním smyslem už se budu vždy spoléhat na sebe a než někam vyrazím, patřičně se informuju. A zbytek osazenstva? Peťa byla ráda, že děti měly s sebou své průvodce, kteří dobře znali cestu. Děti byly nadšené, že mohly beztrestně ukamenovat Rejži – tahle část jejich cesty byla zajímavější než celý poklad. Vandas se ukázal jako skvělý stopař. A Mervin? Co se jemu honilo hlavou, nikdo neví. Mervin mlčel.