Dnes jsem se pekelně rozčílila. Pár relativně bezvýznamných drobností přispělo k tomu, že jsem se doslova třásla vzteky a došla k závěru, že buď někomu skutečně ublížím, nebo budu muset vypadnout ven a rozhejbat to. Věděla jsem ale, že nejsem schopná jen tak sama jít třeba běhat, vzdala bych to po pár minutách a šla ještě zpruzelejší domů. Hledala jsem proto nějakou „fitness lekci“, kde by se ve skupině potících se žen ztratilo moje rozpoložení.
Za hodinu začínal v blízkém bazénu aquaaerobic. Chvíli jsem na něj chodila asi před osmi lety. Tehdy v krásných plavkách předcvičovala krásná slečna s ukázkovými křivkami. Pouštěla s kazeťáku chytlavé písničky, takže si člověk zpíval, ačkoli nemohl popadnout dech. Zaradovala jsem se, tohle mi určitě zvedne náladu. Zvedlo, ale ne z těchto důvodů.
Do bazénu jsem samozřejmě dosupěla pozdě. Ani jsem se moc nerozhlížela, sjela po schůdkách do vody a běžela na volné místo. No, běžela… Zkuste si ve vodě běžet. Zabrala jsem tedy flek a zaostřila na trenérku na břehu. Zklamání. Nestála tam krásně vysekaná kočka v padnoucích plavkách, nýbrž peroxidová blondýna v černých kraťáscích a tričku nad pupík. Bojím se, že to tričko tak původně střižené nebylo. Já se svou současnou želé postavou bych vypadala jako trenérka aerobicu víc.
Druhé zklamání následovalo záhy. Na plastovém stolku totiž stál ten samý kazeťák, co před osmi lety. Umíte si představit, jaká kvalita zvuku to po letech hraní u bazénu asi byla. Navíc nepouštěla chytlavé pecky, které bych si mohla s úsměvem zpívat, ale většinou neznámé songy z osmdesátých let. Jak výstižné bylo, když se nad chlorovanou vodou nesl remixovaný Neverending story (k poslechu pod článkem).
Teď ke cvičení samotnému. Slečna, na kterou jsem tak ráda vzpomínala, cvičila vždy na břehu s námi. Tahle jen předvedla cvik a potom počítala, jestli se z vedlejší dráhy náhodou nepřidal někdo, kdo si lekci nezaplatil. My mezitím poskakovaly ve vodě a působily (jsme my ženy) jako děti v brouzdališti. Nebo jako chobotničky z Hledá se Nemo. Několik kolemjdoucích mužů se při pohledu na nás neubránilo úsměvu.
Chvílemi jsem se trošku topila. Pokyn „skrčte nohy pod bradu, chyťte se za palce na nohou a natáhněte před sebe“ snad hovoří za vše. Šla jsem okamžitě pod vodu. V zápětí jsem se zděsila, když trenérka zahlásila „doufám, že se potíte tak, jako já“. Moc jsem doufala, že se nepotíme tak, jako ona, protože v tom případě jsem dnes pokoušela svou imunitu víc, než jsem si přála.
Také jsem trochu pochybovala o její kvalifikaci. Nejen, že nevypadala jako trenérka něčeho, co v názvu skrývá slovo aerobic, také z ní například vypadla hláška „víte, podle příruček má tenhle pohyb vypadat ladně“. Ano, snažila se jen být vtipná. Dokonce jsem se tomu zasmála. Ale mé pochybnosti to jen posílilo.
Ženy účastnící se tohoto cvičení by se daly rozdělit zhruba do tří skupin (a jsem přesvědčená, že nepatřím ani do jedné z nich).
První tvořily machny nad padesát let. Takové ty koule v černých plavkách, co si druhého ledna koupily permanentku v rámci novoročního předsevzetí, a tak jdou jednou týdně cvičit, aby si pak mohly dát ten vlašáček s rohlíčkem. Nebo pěti. Těch byla v bazéně nadpoloviční většina.
Druhá skupina byly atletky nad padesát let. Tedy na krátko střižené furie s platinovou blond, dokresleným obočím, které steklo pod oči, a povislou kůží, která vodou vlála za kostnatými pažemi.
Ke třetí jsem měla nejblíž. Tedy věkově. Šlo totiž o ten typ pětadvacítky, o kterou na ulici pohledem ani nezavadíte. Je trošku oplácanější, nosí brýle, nebo má oči velikosti špendlíkové hlavičky, na hlavě odrůstající zrz. Na zadku vytetovanou kytku, aby byla zajímavější. Jenže ta kytka pochopitelně ničemu nepomáhá, protože jí nikdo nikdy neuvidí. Ale kdyby náhodou, bude přece kočena, protože teď hodinku hopsala ve vodě.
Pánové, pokud jste si někdy ve svých představách promítali návštěvu dámských sprch, modlete se, aby se vám tenhle sen nikdy nesplnil. Myslím, že po tom, co byste tam viděli, touží jen opravdu malé procento mužů.
Zítra mě čeká po letech také první lekce zumby a ve středu možná TRX. Nepochybuju, že to taky budou zážitky, tak se těšte. A co pro sebe děláte vy?