Prostá věta. Používáme ji skoro denně, a to asi ve většině zemí světa. Často jí slýcháme v rámci obvyklého small talk, tedy krátkého tlachání, když se potkáme s někým známým. K čemu ale vlastně je? Odpověz si sám: říkáš pravdu, když na ni reaguješ?
Upřímně, já málokdy. Má to více důvodů.
1) Nevím, na co se ptáš. Jak se mám? Dobře. Mám co jíst, můžu chodit do školy, dělat, co mě baví. Mám skvělé přátele. Jsem zdravá. Cítím se dobře? Ne. Myslím, že každý se někdy dostane do špatné nálady, která buď nemá zvláštní důvod – v tom případě vás rejpalové a akčnější lidé obvykle pošlou pracovat, protože usoudí, že vaše pseudo-depka je výsledkem lenivění, nebo ten důvod jednoduše nechcete vysvětlovat.
2) Střet dvou odlišně naladěných lidí. Zeptáš se. Má se skvěle, zrovna se něco vydařilo. Zabiješ jeho nadšení informací o tom, že ti umřela kočka a potřetí v měsíci máš zánět močáku?
3) A když už bychom byli ochotní se o to špatné podělit, nechceme riskovat reakce. Protože co si budeme povídat, lidé často nevědí, co na negativní informace druhému říct. Typickým příkladem je rozchod. Myslím, že neexistuje správná odpověď na větu „rozešli jsme se“. Buď vás budou litovat, což je hrozný, nebo vám řeknou, že jste to měli udělat už dávno, což je ještě horší. Tak radši tento typ informací alespoň dočasně spolkneme, no ne?
V Anglii vyřešili dilema, jestli odpovídat pravdivě, nebo zamrmlat pod fousy „ujde to“, jednoduše. Udělali z toho pouhou zdvořilostní frázi, na kterou se jiná odpověď než „I’m fine, thank you“, neočekává. Má ale smysl plácat na prázdno? Protože mně tohle jako plácání na prázdno zní.
Nejsem si jistá, jestli je dobře, že se můžeme rozhodnout, zda zvolíme onu zdvořilostní frázi „mám se dobře, a ty?“ nebo jestli zvolíme konkrétní rozbor své situace, ať je dobrá nebo ne. Protože někdy to netrefím. Vybleju svoje rozpoložení a z druhé strany zazní třeba jen „ale jo, dá se“. Nebo opačně. Výsledkem je nevyvážená konverzace, a ty já nemám ráda.
Bohužel mi nepomáhají ani rozličné varianty téže otázky. Jak se ti daří? Jak se vede? Máš se? Ačkoli bychom se mohli rýpat v různých lehce odlišných významech jednotlivých formulací, výsledek bude často velmi podobný. Sklouzneme k zastírání skutečného stavu, možná někdy i toho pozitivního, zas abychom druhého nezarmoutili tím, že se máme výrazně lépe než on. No, asi zas a znova záleží na jedinci, prostředí a dalších okolnostech ovlivňujících naše rozhodování nad odpovědí.
Dost o mně. Jak to máte vy? Jak se ptáte, jak odpovídáte? Raději zdvořilostní fráze, nebo upřímné odpovědi, nebo upřímné odpovědi jen pro někoho, podle situace..?
A jak se dnes máte? Cítíte se dobře?
PS. Ještě že ty otazníky máme.
PPS. Moje kočka zatím žije a já jsem zdráva, děkuji za optání.
