Byl pátek 11. 7., když jsme se s Magdou a s Annie sešly na Roztylským autobusáku. My a další řádka natěšenců, která mířila tam, co my - do Vlčkovic. Jen se za náma zavřely dveře autobusu, spustila se pěkná průtrž mračen. Holky se dívaly z okna trochu otráveně, prý že to snad přejde. Já se dívala spíš s mírnou obavou, neb jsem z lenosti nechala bundu doma. Trochu jsem doufala, že ji za a) nebudu potřebovat a za b) že mi ji případně nějaký okouzlující džentlmen na místě půjčí (a zachrání tak mě, neodolatelnou v nesnázích, že).
Když jsme vystoupili ve Voticích, sice trochu poprchávalo, ale dalo se to vydržet i bez zásahu zmíněného gentlemana. Horší bylo, že první autobus měl dobrou 3/4 hodinu zpoždění. Ujel nám tedy jediný možný spoj, který navazoval. Do Vlčkovic jsme se tak dostali hlavně díky ochotnému řidiči nějaké jiné linky, co to měl zrovna při trase a mohl nás tak alespoň přiblížit k cíli. 7 km pěšky se totiž nikomu jít nechtělo.
Po nějaké chvilce chůze se před námi objevila dlouho očekávaná cedule "Vlčkovice" a zářivě žlutá a úplně vlčkovická zastávka. Byli jsme na místě. Jen, co jsme se s holkama zabydlely a seznámily se se sousedy, mohl doopravdy začít ten nejpohodovější víkend za dlouhou dobu.
Ani nevím jak, pátek utekl hrozně rychle a ani jsem pořádně nenavnímala kapely, které hrály. Velkou část večera jsem totiž zodpovědně vybírala u infostánku, která z vlčkovických mikin mi bude slušet nejvíce a hlavě - z čeho ji zaplatím. Tento problém se po hodině zoufání vyřešil za mě (našla jsem dříve schované penízky), a tak jsem se stala hrdou majitelkou zářivě modré "hoodie". Tímto bych chtěla poděkovat Julče a Ivance za rady, a všem, co mi tu mikču pochválili, za podporu. A pořiďte si tam příště zrcadlo! :D
Sobotní den začal líně. Vlastně byl líný tak nějak celý, ale přesto jsme toho spoustu stihly a viděly a dělaly. S holkama jsme sledovaly některé části fotbalového turnaje (pěkně z lehu v trávě), navštívily výstavu obrazů Martina Salajky, nasmály se u divadla Víti Marčíka, nacpaly se pečenou ovcí (mňam!), pospávaly u vystoupení autorů blogu 1000 věcí, co mě serou. Pak jsem se odhodlala zkusit akrobacii na šálách a úplně jsem se nadchla! Asi poprvé v životě mi nevadilo viset hlavou dolů a dokonce se při tom houpat. Škoda jen, že zrovna tahle radůstka není z nejdostupnějších. A+M si zase vyzkoušely slackline. Taky jsme si prohlédly statek a odpoledne a k večeru jsme poslouchaly další menší hudební vystoupení. V průběhu celého víkendu jsme ozobávaly třešně, kterými byly okolní stromy obsypané. S Julčou jsme pak vymýšlely, na který z nich by se lezlo nejlépe, abychom se dostaly k těm nejzralejším kouskům, co provokovaly v korunách.
Annie večer docela rychle odpadla, ale já jsem nějakou náhodou vydržela hopsat ještě ve dvě ráno pod podiem. Když skončila oficiální hudební produkce, přesunuli jsme se s k ohni, kde až do rána zněla kytara a možná i nějaký bubínek, už si nejsem jistá. Trochu jsem se lekla, když jsem zaznamenala, že vychází slunce. Noc byla pryč, ale já byla úplně spokojená.
V neděli dopoledne se ještě konala bohoslužba Ládi Heryána. Po Michalovi využil možnosti zahrát si nějakou oblíbenou písničku Šrája. Co tam zahrál, si můžete poslechnout tady.
A byl konec. Opouštěla jsem ten statek, zlatá pole kolem něj a tu neuvěřitelnou atmosféru vůbec s takovým tím pocitem, že jsem tam nebyla naposledy. To místo totiž přitahuje takový zvláštní druh lidí. A ten vydává takovou energii a sílu, ale taky pohodu, kterou člověk někdy prostě potřebuje načerpat!