Lusknutím prstů

    Včera jsem měla náročný večer. Zrovna jsem se vypravovala na Kliniku na divadlo, když jsem zaslechla zvuky, které obvykle vydává kočka, když zvrací. Sice mě otrávilo, že zase budu muset obejít byt s hadrem v ruce a očima na stopkách, abych oslizlou kouli chlupů nevyšlápla, ale protože to nebyla zas tak neobvyklá situace, nevěnovala jsem jí větší pozornost. Zpozorněla jsem, když jsem si všimla, že kočka spokojeně vrní na křesle, ale dávivé zvuky neustávají. Jejich původcem byl totiž králík, který zrovna dostal vycházku z klece.

    Neřekla bych, že může králíkovi zaskočit, ale může. Mikulášovi zaskočilo. Problém byl ovšem v tom, že králíci neumí zvracet. Králík se nenapije, když se dusí. Králíkovi nemůžete dát herdu do zad. A tak Mikuláš chrčel, na prázdno otevíral tlamičku a -odpusťte mi nepěkný výraz- soplil. Chvíli jsme kolem něj s mámou bezradně poskakovaly, až jsem usoudila, že je nejvyšší čas vyrazit na veterinu.

    V autě si Mikuláš začal lehat a přivírat oči. Snažila jsem se ho postavit na nohy, udržet při vědomí, ale najednou povolil všechny svaly a z čilého hlodavce se stala hebká hadrová panenka, jakou bohaté dámy nosí za krkem. Hrnuly se mi do očí slzy. Nebylo to poprvé, co mi v rukách umíralo zvíře a já mu nemohla pomoct. Nechtěla jsem to zažít znovu.

    Najednou se chlupáč vymrštil, pomlátil se o šaltpáku a palubku, aby mi zase skončil nehybný v klíně. "Masíruj mu srdíčko," povídá mi polohysterickým tónem máma. "Jak se sakra masíruje králíkovi srdíčko?!" odpověděla jsem neméně hystericky. Tohle nás na kurzu zdravotníka zotavovacích akcí neučili. Navíc jsem neměla pocit, že by to ještě mělo smysl. 
Pak jsem si ale všimla, že ačkoli už mu hlava i nožky bezvládně visí, srdce stále bije. Vtrhly jsme na veterinu, vysvětlily problém a šly čekat ven. Nic jiného nám ani nezbylo. Králík zatím žije. Myslím ale, že od teď už budu vždy trnout hrůzou, když ho uvidím cokoliv chroupat.

    Říkáte si, proč jsme tak vyváděly kvůli králíkovi? Paní v chovatelských potřebách, které jsou hned vedle ordinace, vyprávěla, že k nim jednou zavítal kluk, tak 25 let. V rukách nesl osmáka, který už to měl evidentně za sebou. Mladík smutně povídá prodavačce, že osmákovi prý není nějak dobře. Nechtěla být nositelkou špatných zpráv, a tak poslala kluka za panem doktorem, že mu určitě řeknou, co mazlíkovi je. Když se ale kluk dozvěděl, že jeho osmák už je na pravdě boží, říznul sebou na zem, přičemž to cestou vzal hlavou o nerezový stůl. Jela pro něj rychlá.

    Prostě je máme rádi. A nečekáme, že někdy umřou. To je na smrti asi to nejvíc nefér. Jasně, víme, že nás jednou čeká, někdy i tušíme, když se blíží. Ale na tyhle okamžiky, kdy prostě vyskočí smrtka ze stébla trávy v krku, z minutky na minutku luskne prsty a je hotovo, na ty si asi nikdo jen tak nezvykne. Já aspoň určitě ne. A to samozřejmě nemluvím jen o hlodavcích!

    Poznámky na téma „žijte každý den, jako by byl váš poslední“ si nechám, protože na mě třeba nefungujou. Ale už jste dneska dali najevo svým důležitým, že vám na nich záleží?