Totiž našeho trenéra na TRX. Už to můžu říct, protože mám srovnání. Přišel mi dobrej i předtím, ale teď už vím, že je nejlepší. Aspoň pro mě. Na to cvičení, samozřejmě.
Chodíme s Péťou do Fittopu na Husinecké. Já se ale tentokrát vydala s Kobihou do Světa pod Palmovkou. Už jsem tam dřív byla párkrát na power józe a nepřišlo mi to tam špatné. A asi to tam ani vyloženě špatné není. Na TRX tam ale už nepůjdu.
Jednak tam chodí divný lidi. Čekaly jsme s Kobi před vstupem do sálu, když tu jsme si všimly, že vedle nás stojí paní. Ta paní třímala v ruce kromě lahve s vodou, kterou jsme si nesli všichni, ještě krmení pro rybičky. Nutno podotknout, že poblíž žádné akvárko nebylo. Nepodařilo se mi bohužel vysledovat, co s tou pixlou potom dělala. Chlapec v cyklistickém úboru. Týpek v teplákách a tričku s dlouhým rukávem. Model „gauč a kakao“, ne „švihák ve fitku“.
Nejvíc mě ale rozptylovala slečna, která už do sálu nakráčela se svačinovou krabičkou, v níž měla dort. A jedla ho. Malinovej. Kdo sakra při vstupu na cvičení dlabe dort?! Nejhorší na tom ale bylo to, že byla krásná. Drobná, přiměřeně svalnatá, snědá, ale ne sežhnutá ze solárka. Perfektní účes, asi byla nedávno u kadeřníka. Byl to ten klučičí sestřih, na vrchu měla ale nechanou patku. Přesně to k ní sedlo. Stylová čelenka, barevně sladěný outfit. Mně to teda jako taky ladilo. Ale na ní jsem neměla.
Teď ke cvičení samotnému. Mišáka jednak vůbec nezajímalo, jestli je tam někdo poprvé. To mi přijde špatně hned ze dvou důvodů. Když pominu fakt, že začátečník obvykle potřebuje jinou náročnost cvičení, TRX jsou dva popruhy s nastavitelnou délkou. Systém, jak se s těmi popruhy šoupe, ale může být trošku odlišný. Tady měli jiný, než s jakým jsem zvyklá pracovat. Vysvětlil mi to? Ne.
Používal podobné nebo stejné cviky, jako Karel, ale s několika rozdíly.
1. Na TRXku náročnost cvičení často záleží na tom, jak moc „pod“ to vlezete. Jinými slovy, můžete viset za ruce téměř ve stoje, což je jednodušší, a přidávat náročnost větším náklonem celého (zpevněného) těla.
Karel začíná v mírném náklonu s komentářem, jak si má kdo stoupnout, aby to zvládl, případně obchází a individuálně radí, jak si optimálně nastavit náročnost cvičení.
Mišák všem poručil rovnou leh.
2. Karel jede na čas. „A teď budeme minutu dřepovat, jeďte si ve svém tempu“. Mišák jede na počet. „30 dřepů, jedu jedu jedu!“.
Já nerada počítám. Vlastně počítám tak maximálně, když potřebuju zjistit, kolik si můžu vzít hadříků v obchodě. A při cvičení mi na to už vůbec nezbývá kapacita. Vždycky na začátku zapomenu začít, takže mám hotových třeba pět dřepů, ale nevím to přesně. To je problém, protože každý cvik se u mě počítá! Případně začnu počítat, ale deprimuje mě, že už u pátého nemůžu.
3. To byl další paradoxně nepříjemný prvek. Mišák se mě totiž každý druhý cvik ptal, jestli jsem v pohodě. Byla jsem. Prostě jsem se snažila, jak jsem mohla. Tak, jako to dělám vždycky. Jenomže ze mě stříká pot a funím jako lokomotiva, zatímco vedle maká dortová frajerka v tichosti a suchu.
4. Mišák ignoroval správné provádění cviku. Dokonce mě opravoval, že takhle to dělat nemusím, že je to zbytečný. Ale já vím, že není.
Kája proti tomu chodí, rovná nám záda, otáčí ruce do správného držení, šťouchá do povolených pupků.
5. Závěrečné protažení Mišák prostě odflákl.
6. A to hlavní: Karlík se na nás směje a po každé sérii se ozve sálem „supééér!“. Nemůžu říct, že by se Mišák občas nezasmál, ale sálala z něj úplně jiná energie. Povýšená, zaměřená na brutální výkon a svaly, ne na radost z pohybu a z toho, že to, co dělám, dělám pro sebe.
Suma sumárum, vychází mi z toho lépe Kája. Ve fittopu sice hodina stojí o 10 Kč víc, ráda je ale přihodím.