Noční relax

    Konečně jsem si našla chvilku, abych vypustila myšlenky - chtělo by se říct, že na papír. Dnešní dojmy byly totiž moc silné na to, abych je nosila v hlavě další den. 

    Tak to vypuklo. CEJ sice běží už nejméně od včerejšího večera, dnes se ale rozběhly naše programy. Já a František teď konečně můžeme pozorovat, co jsme to vlastně stvořili. Je to zajímavý organizmus, který si do jisté míry žije svým životem. Vlastně je to jako to mrně, které se více méně nedožaduje vaší pozornosti, dokud mu něco nechybí. Třeba hračka, čili účastníci. Nebo jídlo, čili materiál. Nebo spánek. Spánek chybí všem, a komu ještě nechybí, tomu chybět jistě brzy bude, ale to se musí vydržet.

    Dnešek byl dlouhý. Když koukám na hodiny, vlastně mluvím už o včerejšku. To nevadí.

    Začali jsme tradičním ranním plaváním. Vzhledem k tomu, že mě dnes vzbudila vyděšená Renča slovy: „Rejže! Zaspaly jsme plavání, je 6:45!“, vyskočila jsem z postele rychleji, než kdy jindy, a až v rybníce mi došlo, že jsem si dnes chtěla po dvou probdělých nocích dopřát půlhodinku spánku navíc. Byla jsem ale ráda, že jsem neporušila náš ranní zvyk. Dnes se navíc nad hladinou válela hustá mlha, která tomu ránu dodávala zvláštní nádech. Bezděz, na který se plaveme dívat, dnes úplně zmizel v hustém mléce, které se rozlilo nad Máchovým krajem.

    František se ráno začal strachovat, že hrozně zmokneme. Ono totiž hrozně pršelo. Naštěstí ale docela brzy přestalo, a pak už nám počasí jen přálo. Mohli jsme tedy připravovat odpolední šílenství, které máme na svědomí. Dávali jsme dohromady poslední materiál, vyháněli jsme dobré duše na nákupy a rabování popelnic, abychom měli dostatek materiálu na recyklační dílnu, naháněli jsme servisáky, kteří nám měli pomáhat s realizací programu. Ti ovládají schopnost zašít se, když je nejvíc potřebujete, na výbornou.    

    Po celém areálu běhala spousta lidí, někteří z nich byli pěkně nervózní, někteří vůbec. Naštěstí spolu ale tihle lidé dokázali mluvit, ať už osobně, nebo přes vysílačky, jejichž chrčení, skřípání a vrkání je den co den slyšet po celém areálu. Do dnešního dne jsem netušila, k čemu všemu je taková vysílačka dobrá. Kromě toho, že můžete snadno kontaktovat, koho zrovna potřebujete, a rychle tak řešit různé problémy, může vám dodat pocit, že jste hrozně důležití. Aspoň já jsem si tak připadala. A co si budem povídat, každý si někdy potřebuje (aspoň) připadat důležitej.

    Po prvních nachozených 20 kilometrech jsem si vypůjčila koloběžku. Přesuny přes celou plochu programové louky i kempu mě totiž začaly vyčerpávat víc, než jsem potřebovala. Nutnost být na více místech najednou navíc vedla k tomu, že jsem se přestala bát na oné koloběžce rozjet. Strach šel stranou, nezbyl na něj čas. A tak se ještě víc těším, až si tu brndu koupím taky!

    Najednou se ale stalo, že byly obávané tři hodiny odpoledne a naše programy se jako velký, naložený vozík začaly spouštět z kopce. Servisáci byli na svých místech a věděli, co mají dělat, většina účastníků dokázala odhalit, kde mají v určený čas stát. A já drandila kolem na koloběžce s uchem na vysílačce a nestačila se divit, že to vážně funguje. Že to, co jsme jednoho zimního večera vyplodili na papír, se teď skutečně odehrává. Že programy jsou v plném proudu, a i když se občas z programu ztratí nějaký línější Slovák nebo zmatený Maďar, nebo nám chybí pánvička na pražení červíků, všechno se vlastně sune ke zdárnému konci. Sýčky, kteří nám zvěstovali déšť, jsem úspěšně ignorovala.

    Nic z toho by se ale neobešlo bez mohutné podpory celého zbytku týmu. Ráda bych vás všechny vyjmenovala, ale asi na to raději časem vyhradím samostatný článek. A tak vám teď jen poděkuju, protože jste skvělí a já si vážím toho, že tu spolu jsme a fungujeme. Jdu spát. Zítra totiž ten mumraj začne nanovo!