O vztazích a tak

    Začaly mě fascinovat vztahy, hlavně ty mezi holkama a klukama (a na věku nezáleží). Poslední dobou začínám čím dál častějc přemejšlet o všech těch variacích, který tenhle kontakt přináší. Je jich totiž hrozně moc a pes aby se v tom vyznal. Jak zpívá třeba Klus: „…copak nemůže být mezi ženou a mužem přátelství, kde není nikdo nic dlužen?“ Myslím, že nemůže. To ale nevadí. Řekla bych, že hlavní problém vychází z toho, že si hodně z nás plete pojmy s dojmy.
    Zamilování není láska, sex nemusí bejt větší podvod než rozhovor. Asi teda chci napřed rozebrat, co je podle mě co. Protože stejná slova evidentně nechápu stejně, jako někteří, se kterýma se setkávám. Seřadila jsem je podle toho, jak si myslím, že se ve vztazích objevujou, ale nutno podotknout, že hlavně nuance mezi zájmem a zamilovaností dokážou bejt neuvěřitelně jemný. Taky ohromně záleží na tom, jak moc se zamilovanosti bráníme – třeba kvůli předchozím zraněním. A že se bránit umíme.
Budu psát o protějšku v mužském rodě, protože mi to je, to dá rozum, bližší. Pokud jsi ale příslušník opačného pohlaví, domysli si tam klidně slečnu. Nebo kdo co rád. 

Tak tedy:
    Zachycení. Něčím vás zaujme. Obvykle napřed zaznamenáte zjev, a když vás neodradí, a najdete alespoň jeden další důvod pro navázání kontaktu, snažíte se získat pozornost druhého a udržet ji pro sebe. Nevíte, co z toho bude, ale chcete to zkusit. Oční kontakt, pozdrav, small talk…
(Pod kontaktem si lze představit i sledování na sociálních sítích, přece jen jsou mezi námi i stydlíni.)

    Zájem. Baví vás. Zdá se, že ani vy druhého úplně neodpuzujete, a tak si dokážete dlouho povídat, nebo spolu vyvádět jiné druhy zábavy. Čas od času se ozve jeden nebo druhý, udržujete o sobě povědomí.

    Rande. Setkání, které by dle mého mělo obsahovat trošku kultůry (nebo túry – procházky), trošku alkoholu a hodně zjišťování, jestli mi ten druhý sedí nebo ne. Předpokládá se ladění na partnerskou vlnu.

            Tady je dost skok, ale nenapadá mě, jak plynule přejít, takže rovnou:

    Zamilovanost. Nezáleží, jestli jste s druhým ve vztahu. Stav, kdy jste do druhýho blázen. Musíte se usmívat při vzpomínce na něj, když sám od sebe napíše i průměrnou zprávu, culíte se jako pako na displej telefonu a čtete si jí před spaním. Překopali byste týdenní plán kvůli společné půl hodince.
Naopak, pokud něco nejde podle vašich představ, boří se svět. Jste schopní probrečet noc jen při katastrofických představách toho, jak se (ne)bude váš (potenciální) vztah vyvíjet.
Nic není problém. Nedostatky vašeho idola bravurně přehlížíte, nebo vyvíjíte dokonalý teorie, který tyhle chyby omlouvaj.

    „Vztah“. Nějaký vztah máte s druhým vždycky. Já teď budu mluvit o chvíli, kdy si s protějškem řeknete, že teda teď jste tady jeden pro druhýho. Od teď byste měli přestat koukat po jinejch. Měli.
Pokud jste ve stavu zamilovanosti, patrně to tak skutečně bude. Rok až dva budete mít pořád oči jen pro něho. Budete spolu trávit všechny volné chvilky, takže nejspíš odstřihnete kámoše. Začnete se po ulici vodit za ručičku a udiveným známým na dotaz „vy jste spolu?!“ odpovíte s úsměvem zakýváním hlavou a líbezným políbením. Vůbec vás přitom nebude zajímat, že tím v tu chvíli půlce přítomných zvednete mandle.

Pokud ve stavu zamilovanosti nejste, možná naplánujete společnou dovolenou a budete se vodit po ulici za ručičku. Budete vděční za pravděpodobný pravidelný sex a budete si asi užívat i třeba minimální duševní péči od partnera.
Na kamarády ale vždy zbude dost času a rozhodně se vám nezúží vidění na toho jediného partnera, jako je tomu u stavu zamilovanosti. Kolem bude pořád pobíhat tolik zajímavých objektů. Ještě není vyloučeno, že se zamilovanost dostaví, ale šance jsou dost snížené.

    Láska. Vyplavali jste z medu zamilovanosti. Už víte o chybách partnera a snažíte se hledat cesty, jak s nimi žít. Necháte mu u oběda stehýnko a večer u televize ho vískáte ve vlasech, protože to má rád. Nový den po jeho boku už není takové terno jako na začátku a nejspíš už nemáte pověstné motýlky v břiše, když vám dá pusu, ale kdybyste o něj měli přijít, ztratili byste kus sebe. Je součástí vašeho života a udělali byste všechno pro to, abyste mu to bytí usnadnili.

    Nevěra. Teoreticky nenáviděnej jev, přesto pro mnohé běžná praxe. Podraz. Je spousta možností, jak si nevěru rozdělit. Osobně rozlišuju nevěru fyzickou a psychickou.
Ta fyzická je jasná. Pozorujeme dvě těla, jak se k sobě přibližujou víc, než má minimálně jedno z nich oficiálně povoleno. Nejčastěji asi pod vlivem alkoholu, ale není to podmínkou. Zajímavý na ní je to, že může proběhnout jednou, náhodně. Poprvé a naposledy – i když se říká, že kdo podvedl jednou, bude navždy nevěrnej.

    Ale co ta psychická? Je možný bejt nevěrnej bez doteku? Nikdy dřív mi nedošlo, jak moc to možný je. A o kolik je to vážnější.
Psychická nevěra je totiž navázaná na city a myšlenky. Nedá se na rozdíl od té fyzické ovládnout. Když tě přepadne touha se třeba s někým vykousnout, můžeš se přemoct. Srovnat si rychle v hlavě priority a tu pusu dotyčnému nedat. Zkus ale hlavě říct, aby přestala myslet na toho, na koho nemá…
Psychická nevěra je stav, kdy sice s někým jste, ale v hlavě vám kromě (nebo dokonce místo) drahé polovičky sedí ještě někdo. Myslíte na něj, když to jde, povídáte si s ním, sdílíte svůj život. Rozdíl mezi tímhle a kamarádem je ten, že na kamaráda většinou v přítomnosti partnera zapomenete.

    Proč to všechno píšu? Asi si hlavně sama třídím, co se kolem mě děje. Že často hledáme název pro to, co pro nás druhý znamená, jenže pro to často výraz neexistuje, nebo pro to sedí úplně jiný název, než bychom chtěli. Začneme potom sami sebe přesvědčovat o tom, co chceme, aby byla pravda.
Proč jen nejsme upřímní alespoň sami k sobě, když už nejsme upřímní k ostatním?