Cihla je zakázané slovo aneb na valník a zase zpátky

Věnováno Jonášovi, Pétě a Klárce.

    Za oknem už se v ranním sluníčku třpytil sníh, když kluci s pomocí kytary, flétny a pokličky začali budit ještě spící vlčkovické dobrovolníky, mezi které jsem se tentokrát připletla i já. Když jsme se vyplazili ze spacáků a nasnídali se, byl čas na práci. V plánu na tento víkend bylo hlavně zpracovávání dřeva, a aby bylo kam ho uložit, čekala na likvidaci i hromada starých cihel. Osobně jsem se těšila na štípání dříví, sekera se mi ale nakonec do ruky nedostala. Ústředním motivem mého příběhu totiž bude právě ta hromada cihel.

    Začali jsme u valníku. Také jsme u něj pokračovali a skončili, ale k tomu se ještě dostanu. Nejdřív bylo zapotřebí vyvézt podestýlku od ovcí, která už v něm ležela. Jonáš zavelel, a tak jsme ještě s Klárkou sesbíraly vidle a usadily se na zmíněné kupce suchých stébel proložených ovčími bobky. Připadala jsem si hrozně akční a byla jsem pyšná, že jsem se sama úspěšně na vozík vydrápala. Nedokázala jsem skrývat nadšení, když traktor zavrčel, z komínku se vznesl první šedý obláček kouře a traktor s valníkem v závěsu se rozkolíbaly po zasněžené krajině. Tak městská holka zářila na hromadě hnoje jako to sluníčko.

    Když jsme se zbavili tohohle nákladu, přišly na řadu cihly. Ty byly vyskládané podél zdi, prorostlé mechem a přimrzlé k sobě. Dostaly jsme s holkama za úkol vyházet cihly na valník. Měly skončit v cestě mezi poli, kde se často boří traktor. Na jejich místo se navíc chystala polena. Pustily jsme se tedy do toho. Nejdřív pomalu a opatrně. Trochu nejistě od sebe začaly dvě blondýny a jedna tmavovlasá oddělovat oranžové kvádříky. Z počátku jsme je na valník celkem opatrně pokládaly.

    Po chvíli nám práci začaly zpestřovat místní děti. Tři skřítci ochotně nosili jednu cihlu za druhou, takže vrstvy rychle mizely i přes zdržení nad každým hmyzákem nebo slimákem, který v haldě „spinkal“. Také od špuntů zaznělo krásné životní moudro: „My když musíme, tak chceme!“ Myslím, že to všichni tak trochu známe.

    Tak se stalo, že najednou bylo více tvárnic na valníku než na zemi. V poslední fázi práce jsme převážně nakládaly suť vzniklou rozpadem některých normovaných keramických stavebních kamenů (soutěž „vymysli synonymum pro cihlu“). V poslední fázi práce jsme si také všimly, že valník už si dávno tiše sedl na zem. Pneumatika na jedné straně zkrátka nevydržela. Ups.

    Zavolaly jsme muže. Chvíli jsme kolem vzniklého problému chodili sem a tam a drbali se na hlavách. Tedy každý na té své. To jsme ještě netušili, že nacvičujeme na odpoledne.

    Samozřejmě bylo třeba odlehčit. A dofouknout. Nutno podotknout, že se mezitím spustila pěkná chumelenice. Věc se tedy měla tak, že jsme v nepříjemném počasí házely hodiny své práce zpět na zem. Dobrá půlka suti musela dolů. Zabralo to, a tak se kluci opravdu vydali vysypávat cestu.

    Za chvíli jsme zase stály mezi kupou rozbité keramiky a vozíkem. Už jsme je nepokládaly opatrně. Létaly vzduchem a dunivě dopadaly na dřevěná prkna. Ty věci, o nichž začínalo být nebezpečné mluvit. Znovu jsme se zaradovaly, když na valníku přistála poslední cihla. A tu přikryly ještě pytle s odpadem, který mířil do kontejneru, a nastala chvíle, kdy měl traktor znovu vyjet ze statku.

    Šli jsme s holkama a s Daliborem čekat k bráně, kde nás měl traktor vyzvednout, objížděl to totiž jinudy. A tak jsme čekali. A čekali. Nastražili jsme uši, jestli traktor uslyšíme. Slyšeli jsme ho, ale jen na chvíli. Potom řičení motoru zase utichlo. Trochu jsme znervózněli. Dalibor měl naštěstí s sebou telefon, díky kterému jsme zjistili, že traktor skutečně nejede. Tedy ne tam, kam by měl.

    Viděli jste někdy film Muži v černém? Zkušený agent K v něm zaučuje méně zkušeného agenta J. Tak se stalo, že jsme byli svědky nového dílu „Muži v montérkách“, kde zkušenější agent K (pán z vesnice s příjmením od K) musel přispěchat na pomoc méně zkušenému agentu J (toho vysvětlovat snad nemusím). A proč?

    Agent J totiž chtěl otočit traktor na větším prostranství, a tak sjel kus po jiné cestě, než po které měl v plánu pokračovat. Vtip byl ale v tom, že silnice byla zasněžená a namrzlá, kromě toho také vedla z kopce. Přistihli jsme tedy agenta J, kterak zoufale kouká zpoza volantu traktoru, jenž stál naštorc v rozcestí a při jakémkoli pokusu místo opustit nezadržitelně klouzal z kopce dolů. Obrovská kola prokluzovala na sněhu a gravitace posouvala kolos tam, kde jsme ho rozhodně mít nechtěli.

    Couvnout, popojet, vytočit, všechno marné. Možnosti také omezoval plot, k němuž se valník nebezpečně přibližoval a který jsme nechtěli zdemolovat. Agent J došel pro agenta K, ke kterému jsme všichni upínali poslední naděje. Pan K zasedl do kabiny, zkusil popojet, ale rovněž neúspěšně. Nepomohla ani suť z valníku, kterou kluci podsypávali.

    My s holkama jsme zatím stály opodál jako tři Grácie a s obavou sledovaly počínání pánů. Já si ale jako bohyně půvabu a krásy rozhodně nepřipadala. Ruce omrzaly, prsty na nohou už jsem ani necítila a nos určitě zčervenal. Svou nespokojenost jsem ale sdílela jen se zbylými Gráciemi, protože vedle lední revue s traktorem působil můj problém skutečně malicherně.

    Všechny manévry už přesně popsat nedokážu. Nejdůležitějším ale bylo závěrečné rozhodnutí odpojit valník. Pak ho připojit k traktoru řetězem, odjet traktorem na přilehlou loučku, připojit valník, odjet jinudy. Tedy nevím vlastně, co bylo přesně v plánu, ale takhle se to odehrálo. Nebylo to ale tak jednoduché.

    Chlapi vyndali zrezlý řetěz, o kterém bych rozhodně neřekla, že utáhne valník plný cihel. Ten valník byl dvoukolák. Co udělá dvoukolák, když ho odpojíte? Ano. Překlopí se na jednu stranu. Tomuto jevu měla zabraňovat tyč, o kterou se oj má opírat, když má vůz stát samostatně. Nezapomněli jsme na ní, jen agenti usoudili, že když po ledě klouže celý traktor, bude klouzat i tyč. Agent K se rozjel, řetěz se napnul a z agenta J vypadla věta: „Jestli ten řetěz rupne, jsme všichni mrtví.“ Ještě jsem teda radši couvla.

    Tyč podpírající oj valníku ale po ledě neklouzala. Ohýbala se pod tlakem tak dlouho, až z ní bylo nové logo Niku, valník se překlopil na oj, a ta se zaryla několik čísel do loučky. Pokrok. Traktor už se dal ovládat a valník už nestál v plotě. Teď zbývalo vyřešit jen maličkost – jak připojit valník zpátky k traktoru, když váží několik tun a oj je pohřbená v trávě. Tu kluci tedy vyhrabali, potom mě agent J vyslal pro posily. Vrátila jsem se za chvilku ze statku s dalšími třemi siláky. Ti vpředu nadzvedávali vůz, zatímco Grácie na něm z druhé strany celou vahou visely. Nevěřila jsem vlastním očím, když se valník skutečně začal překlápět na požadovanou stranu.

    Myslíte, že to je konec příběhu? Ale kdeže. Napoprvé totiž traktor stál moc daleko, a tak se muselo ještě zkoordinovat couvání traktoru a zmíněné nadzdvihávání valníku. Dobrá věc se podařila a mohli jsme konečně odjet. Poděkovali jsme agentovi K a pokračovali v krasojízdě. Tedy jen kousek za statek, kde jsme zase část cihel nechali, aby se traktor mohl vrátit a vyjet až druhý den, za světla. Znovu jsme tedy s holkama přihlížely, jak naše úsilí přišlo vniveč. Už jsme ale ani nedutaly.

    Ptáte se, jak to dopadlo? V neděli cihly opravdu skončily tam, kde původně měly. Nikdo nepřišel k úrazu, snad ani tomu psychickému. A já? Prsty na nohou to přežily a nos už má zase svou běžnou barvu. Navíc se moc těším na další zážitky s vlčkovickou partou!