Jak jsem poprvé koloběžela
Překonala jsem svou brutální lenost a před sedmou ranní (!) jsem se vykopala z pelíšku. Venku byla mlha a teploměr ukazoval krásné dva stupně pod nulou. Nahodila jsem thermoprádlo, do brašničky zabalila jablko, a pyšná, že mi ladí bunda s botama i koloběžkou, jsem vyrazila směr Hlavní nádraží.
Měla jsem v plánu to vzít ze Žižkova po cyklostezce podle Vítkova, na rozjezd pěkná rovinka. Jo, houby rovinka. Sice jsem tam žádný neviděla, ale přísahala bych, že jsem jela do kopce. No, jela… Snažila jsem se. Po pár minutách jsem už byla řádně splavená a přemýšlela, jakou scénku spoluvýletníkům sehraju, abych nemusela v cestě pokračovat. Navíc jsem si všimla, že po měsíci, kdy kolobka stála v předsíni, mi ušlo minimálně přední kolo. Pak aby to jelo… Vida, s prázdnou gumou se přece nedá jet. Doplazím se na nádraží, budu se tvářit hrozně ztrápeně, však oni to pochopí.
Jak se ale ukázalo, trochu ušlá kola nejsou přeci žádný problém, všichni jsme nakonec potřebovali dohustit. Znovu jsem tedy potlačila své zaječí úmysly a nakonec nastoupila do vlaku. V plánu jsme měli 50 km, což jsem si neuměla představit, že bych vůbec kdy ujela, natož na prvním výletě.
Když jsme vystoupili z vlaku, byla prvním bodem naší trasy čerpací stanice, kde jsme dohustili kola. Do té doby jsem si říkala, že mi to nejede, protože je mám fakt hodně vypuštěná. Když jsme ale ve stejný moment opouštěli benzínku a já během pár minut zůstala znovu daleko za ostatními, začala mne jímat hrůza. Vážně? Vážně jsem si myslela, že to zvládnu? Nutno podotknout, že první asi desetina cesty byla do kopce. Hodně do kopce. A protože koloběžka, jak známo, nemá nic jako přehazovačku, já mám dechovou kapacitu průměrného Amíka a mé nohy zvládají tak chůzi od televize k lednici a zpět, šlapala jsem pěkně pěšky, tlačíc těch pár kovových trubek vedle sebe. Připadala jsem si o to hůř, že oni jeli. Taky ne pořád, občas taky kousek šli, ale pořád víc jeli. Renča se ze začátku snažila být solidární, držela se se mnou vzadu a povídala si se mnou, po chvíli ji to ale přestalo bavit a já zůstala sama.
Vlastně většinu výletu jsem trávila sama, ale ve výsledku mi to nevadilo. Long story short, když jsme se vyhrabali na hřeben, čekala nás už jen krásná jízda, kterou jsem si časem začala i užívat. Původně jsem cítila jen hroznou bolest v nohách a chvílemi překonávala infarkt. Po nějaké době jsem ale přestala ony bolístky a jistou fyzickou nepohodu vnímat a ke konci jsem zvládala i vyjíždět menší kopce bez většího utrpení. Až jsem byla překvapená rychlostí pokroku.
Z mlhy se nakonec vybralo krásné slunečné počasí.
Připadala jsem si neuvěřitelně volná, to když se objevil kopec, ale tentokrát dolů. Přede mnou byla dlouhá, rovná asfaltka, která se po chvíli zase mírně zvedala. Sundala jsem ruce z brzd a užívala si rychlost, kterou jsem najednou nabrala. Vnímala jsem, jak mi omrzají uši a jak mi vlaje bunda, kterou jsem nechala rozepnutou. Ale nic mi nestálo v cestě. Dohnala jsem Seta s Renčou. Ta se na mě usmála a povídá: „To ses nebála?“ a já nadšeně odpověděla: „bála.“
Součástí našeho výletu byla návštěva opuštěné raketové základny. Šli jsme podle zdi, která areál lemovala, a hledali skulinku. Našli jsme. Zvětšili jsme hrabáním díru, která se nacházela pod zdí, tak, aby jí prošly všechny naše oblé, vystouplé části těla, a prolezli jsme za plot. Prohlédli jsme si nepoužívané haly, pár zapomenutých domků a posvačili na posedu. Pak jsme stejnou dírou vylezli ven a pokračovali v krasojízdě.
Stále nás zdravil krásný barevný podzim. A protože jsem pořád nedokázala držet krok s ostatními, mohla jsem se soustředit na sebe. Na způsob odrazu, na své myšlenky, na žlutou a oranžovou barvu listí, na sluneční paprsky, které se vlídně proplétaly mezi stromy.
Rozdělili jsme se v Černošicích, protože jsem chtěla být rychleji doma, abych se stihla připravit na Skautskou vizi, která se ten večer konala. Já šla na vlak, oni ještě jeli.
Těch 50 jsem teda nedala, ale i tak jsem byla na sebe pyšná.