Byl pátek 19. 9. 2014, když jsme se zase všichni sešli, tentokrát v Roztokách u Křivoklátu, kde se nachází tréningový kanál. Všichni měli dobrou náladu, a to dokonce i přes to, že nás čekalo několik testů. S těmi jsme bojovali až do večera.
V sobotu ráno už nás ale čekaly neopreny, lodě a hlavně voda. Hodně vody. Rozdělili jsme se do několika skupin – část se šla sebezachraňovat, tedy skákat do vln, plavat v nich a zkoušet různé způsoby záchrany ve vodě. Druhá půlka se vydala na lodě – někdo na kanoe, někdo na kajaky, někdo na rafty.
Já začala na kánoi, protože na té jsem si připadala nejjistější. Cvakly jsme se po druhé vlně a má jistota byla tatam. Benzín se nás ujal a ukázal se jako skvělý instruktor, takže jsme trénovaly s Terkou pod kanálem alespoň přejezdy v proudu, zatímco kolem co chvíli proplul nějaký kajak, ať už řízený, nebo prázdný, přiskákal po vlnách raft, nebo jen plaváček. Čas ale běžel rychle, a tak už jsme se po krátké chvíli přesouvali na raft.
Sice jsem do teď nepochopila, jak se ta věc ovládá, neb jsem měla dojem, že ať hrabu pádlem do vody, jak chci, voda nás unáší pořád stejně. Ale aspoň je docela stabilní a hezky to na ní houpe, takže jízdu na raftu jsem si víc než užila. Navíc instruktoři Kulda s Liškou, kteří s námi na nafukovačce jeli, ve mně budili dostatek důvěry na to, abych se nebála.
Věděla jsem ale, že nás stále ještě čeká kajak. Malá, jednomístná lodička. Vratká. Pro mě nepředvídatelná. A já už byla unavená. A bála jsem se. Hodně. A tak začalo takové úplně nepatrné drama. Nejdřív jen pro mě, protože ostatním se sice třeba na kajak nechtělo, ale instruktora Kubu absolutně nevzrušovalo, že mluví s lidmi, většinou začátečníky, a ne s podřadnou skupinou opic, a tak všechny pomocí nevybíravého slovníku a hrubého chování vykopal do kanálu. Jestli to čteš, tak si prosím uvědom, že je jedno, jak jsi dobrej na vodě. Když se chováš jako debil, nikoho to nezajímá.
Já ale zůstala nad kanálem. Dolehla na mě únava, ruce se mi třásly a po tvářích se začínaly koulet slzy, protože hukot vody v kanále mě ve spojení s loďkou, do které si téměř neumím ani sednout, upřímně děsil. Většinu dopoledne jsem byla přesvědčená, že do toho prostě nesednu. Nejsem přeci sebevrah, neumím to na kajaku. Jenže všichni do toho sedli, i když to neuměli. A už byli dávno dole.
Nahoře se mnou zůstal Silva, který nekřičel a nechoval se ke mně jako ke zmiňované podřadné opici. S ledovým klidem ignoroval můj hysterický záchvat a snažil se mi pomoct zaháknout šprajdu. Šprajda je ta věc, kvůli které do kajaku nenateče voda, když se překlopíte. Taky je to ta věc, kvůli které z lodi nevypadnete, když se překlopíte. Taková malá smrtonosná pastička. Ta musí tedy na lodi držet, to zajišťuje guma po obvodu. Vší silou jsem se snažila šprajdu natáhnout, ale svaly už vypovídaly službu, a tak nám to dalo dost práce.
Aby se šprajda nestala smrtonosnou pastičkou, musíte umět tzv. vykrysit. Tedy uvolnit si pod vodou onu šprajdu, abyste mohli z lodi vyplavat (k tomu slouží ouško, za které když vezmete, šprajda sklouzne). To jsem neuměla, takže jsem poprosila Silvu, abych si to ještě na klidné vodě vyzkoušela. Tušila jsem totiž, že to budu brzy potřebovat. Podařilo se, takže jsme mohli vyrazit do kanálu. Nutno podotknout, že jsem stále ještě brečela, pokud se tomu tak dá říkat. Hýkajíc jsem se rozjela směrem ke kanálu. Byla jsem už téměř smířená se vším. Nedávno jsem si řekla, že budu statečná a budu zkoušet nové věci, tak teď to mám. Aspoň mi nikdo nebude moct vyčítat, že jsem to ani nezkusila.
Vážně nevím proč, vážně nevím jak, ale kajak se najednou stočil úplně vedle kanálu. To je přesně to, neumím ujet ani pět metrů rovně na klidné vodě, jak po mně můžou chtít, abych v tom vjela do takových vln?! V plné rychlosti jsem to narvala do zdi vedle. Pokusila jsem se tedy vypádlovat zpět a trefit se konečně do uličky smrti (jak jsem v tu chvíli kanál vnímala). Vtip byl ovšem v tom, že po pravé straně kanálu byl ještě náhon do nedaleké elektrárny. Vypadalo to asi takhle:
Onen náhon mě ovšem začal stahovat. Stihla jsem se ještě zachytit jednou rukou na na obrázku označeném rohu a zoufale se ptala Silvy, co mám dělat. Suše odpověděl, že mám počkat. Dosoukal se ke mně, vytáhl mě z kraje náhonu a zdálo se, že už bude všechno v relativním pořádku. Omyl.
Kdo ví jak, znovu jsem začala pozadu sjíždět do náhonu, tentokrát už jsem ale neudržela rovnováhu a kajak se se mnou otočil. Jakoby najednou někdo zapnul slow motion, čas hrozně zpomalil. Visela jsem z lodi hlavou dolů, samozřejmě pod hladinou. Kupodivu jsem si ani nelokla. Asi se probudil ten hroch ve mně, neb jsem zavřela všechny klapky, které má hlava obsahuje, a nic mi nikam nezateklo. Začala jsem přemýšlet, jak se odtamtud dostat. Snažila jsem se nahmatat ucho od šprajdy, ale nedosáhla jsem na něj. No jo, vždyť říkali překlonit. Tak jsem se předklonila. Byl to dost zvláštní pocit. Znovu jsem se natáhla po záchranném očku a podařilo se. Zatáhla jsem, šprajda povolila a já byla zase nad vodou. Čas zase nepříjemně zrychlil. Silva na mě ještě stihl houknout, abych se chytila toho kajaku, který se snažil držet, proud mě ale strhl a já zmizela v záhybu náhonu. Byla jsem už celkem spokojená. Dostala jsem se z kajaku, a jestli umřu namotaná na česlech nebo rozsekaná v turbíně, to už mi bylo jedno.
Snažila jsem se zachytit, ale břeh tvořila vysoká kamenná zeď. Naštěstí z ní trčela jakási trubka, za kterou jsem ve finále zůstala viset. Byla jsem pyšná, protože jsem stále ještě držela pádlo. Zároveň jsem si přišla hrozně. Silva vypadal docela zoufale, když jsem ho nedobrovolně opouštěla. Kdybych dala na svoje pocity hned na začátku, nemusela jsem svou blbostí obtěžovat hned několik lidí.
Seshora se ozývalo mírně zděšené „najděte Rejži, najděte Rejži!“. Snažila jsem se odpovědět, vždyť jsem byla hned kousek pod nimi. Volala jsem, ale nikdo mě přes hučící vodu neslyšel. Deprimující. Usoudila jsem tedy, že mě tam dříve či později najdou a dělala všechno pro to, aby mě proud odtamtud nevzal. Konečně se na protějším břehu objevil Fialík s Liškou a možná ještě s někým. Nade mnou se vynořila hlava Karlíka. Podala jsem mu alespoň pádlo a dál čekala, jak mě odtamtud dostanou. Náhon byl hluboký a proud silný. Fialík pro mě nakonec hrdinně skočil (jištěn ze břehu) a přetáhl mě k žebříku na druhé straně.
Jak se ukázalo, nikdo nevěděl, jak náhon za kovovými vraty vypadal. Nikdo nevěděl, že se k němu nedá jít, protože je tam plot (ten mí zachránci museli přelézt). Náhon byl nakonec dost dlouhý a ještě by chvíli trvalo, než bych se zastavila o česla. Krom toho, dál byl břeh níž a skláněly se nad něj různé větve, takže bych se mohla asi chytit i tam.
King se kvůli mně pěkně proběhl, protože prý běžel podél náhonu až k elektrárně a volal na mě. Nejsem si jistá, jestli to někdo neřekl jen jako vtip, pořád jsem byla dost v šoku, když jsem to zaslechla, ale lidé z okolních chat mu na volání „Rejže!“ prý odpovídali „nemáme!“.
Když jsem se znovu objevila na břehu, všichni se chovali, jako bych byla hrdina dne. Já, pitoma. Byla jsem ale vděčná za všechna obejmutí, pusy a slova podpory, potřebovala jsem je jako sůl. Potěšil mě také Liška, který měl ten dobrý nápad vzít mě v rámci rozptýlení hned znovu na vodu. Na raft, samozřejmě, jinam by mě nedostal. Bylo to jako pouťová atrakce, a tak jsem vážně na chvíli zapomněla, že jsem pořád docela vyděšená.
Po obědě jsme šli znovu na vodu, tentokrát mě čekal blok sebezáchrany (jaká ironie, že?). Skákali jsme do proudu a snažili se z něj zase vyplavat. V půlce programu jsem to ale vzdala, byla jsem už příliš unavená, odřená a okopaná od nepovedených pokusů vyhnout se překážkám. Také selhaly moje hroší klapky a Berounka mi přestala chutnat. I můj trávicí systém se s ní odmítal kamarádit. Večer už jsem moc nevnímala. Čekala jsem jen, až si budu moct jít lehnout.
Pocit smíření a klidu nastal, když jsem se vpila do spacáku, Ježour nám hrál na dobrou noc a mně v uších znělo jeho „…nepochopitelná touha plout, radši shořet, než vyhasnout…“