V posledních dnech se mi několikrát přihodila zvláštní věc. Po dlouhé době jsem měla silný pocit, že někam nepatřím, nezapadám. Někdy jednoduše kvůli tomu, jaká jsem – nemůžou všichni sedět všem. A někdy jen kvůli hloupé náhodě. Připomnělo mi to, jak zvláštně nepříjemný ten pocit je. A také jsem si uvědomila, jak velká je síla většiny.
Jeden z těch momentů nastal paradoxně ve školce. Šla jsem tam na praxi, měl to být můj první den a moc jsem se na něj těšila. Když jsem ale vstoupila do školky, zmrznul mi úsměv na rtech. Učitelky zrovna pro děti přichystaly „den modřence“, což je taková ta modrá kytička s hroznovitým květem. Takže všechny děti i učitelky byly od hlavy k patě oděné do modré barvy. Já ale ráno sáhla suverénně po černo-růžové sukni, kterou jsem (logicky!) doplnila zářivě růžovým svetrem. Svítila jsem v tom modrém davu jako… pitomec.
Jasně, nevěděla jsem to, ani nikdo neměl hloupé poznámky, děti si se mnou hrály i přes mou výraznou odlišnost – což je mimochodem na dětech super. Přesto jsem ale cítila, jak hrozně jsem jiná, i když jen kvůli hloupému svetru. Pocit navíc umocňoval fakt, že první dvě hodiny se mi nikdo nepředstavil, ani nikdo nepředstavil mě dětem, a to i přes to, že já jsem slušně pozdravila a představila jsem se hned na začátku. Odpovědí mi bylo mlčení a natvrdlý výraz poloviny zúčastněných.
Druhý výrazný moment nastal v kostele. Byla jsem pozvaná na křest svého dobrého kamaráda. Nesouhlasila jsem se spoustou věcí, které farář v průběhu obřadu říkal, ale snažila jsem se to brát sportovně a říkat si, že jsem tam především proto, že to kamarádovi snad udělá radost. Navíc svůj nesouhlas může každý skrýt například prostým mlčením a neutrálním výrazem. To se ale změnilo ve chvíli, kdy nám bylo řečeno, že farář s ministranty nyní bude procházet kostelem s křížem v rukách a kdo chce, může před křížem pokleknout a vzdát mu tak jistou úctu.
Nechtěla jsem si před křížem kleknout. Ani vedle stojící kamarádka nechtěla. Respektuji různá vyznání a přesvědčení, ale tohle už mi přišlo moc. Jenže když jste v kostele na Velikonoce, je na rozdíl od vánoční půlnoční, kdy přijde i spousta bezvěrců, kostel plný někdy až fanaticky věřících lidí. A ti před křížem padali na kolena, jako když střelí. Kamarádku do poslední chvíle nenapadlo, že by si klekla, vždyť ona v Boha nevěří a nevidí tedy důvod, proč mu vzdávat nějakou zvláštní pokoru, když navíc věta zněla „jestli chcete“. Jenže zůstaňte stát v klečícím kostele. Zvolily jsme kompromis a posadily se, abychom tolik nevyčnívaly.
Věřícím možná moje asociace bude připadat příšerná a uznávám, že mě samotnou trochu znepokojila, ale v souvislosti s těmito zážitky jsem došla k závěru, že tenhle chlapík byl vážně frajer.
A vůbec všichni, kteří se kdy nebáli výrazně čouhat z davu – a teď samozřejmě myslím takové to pozitivní čouhání. Ona to totiž vůbec není sranda tu ruku nezvednout. Já když si v kostele nekleknu, patrně budu probodena, ale jen pohledy několika přítomných. Ale stoupnout si proti tomuhle proudu, to už bylo o život.
Možná jsem si právě odpověděla na otázky ze svého vlastního článku Jak nebýt originální. Je těžké být skutečně originální ne proto, že by se nedaly vymýšlet nové kreace, oblečení, chování. Ale protože když to s odlišností přepísknete, zůstanete sami. A protože člověk je tvor převážně společenský, potřebuje nějakou svou smečku, i když třeba jen úplně malou. Vždycky ji potřeboval, aby přežil. Proto budeme vždycky tak trochu uni, i když každý po svém.