Třetí den naší výpravy patřil celodennímu výletu na běžkách. Ráno byla zase mlha, chumelilo a celkem i foukalo. Nikomu se ven nechtělo, foťáky jsme z batohů všichni rovnou vyndali jako zbytečnou zátěž. Vysmála jsem se Pavlíně, když řekla, že nás dnes po cestě čekají krásné výhledy. Šlapali jsme (myslím) na Liščí, vítr nás šlehal do tváří a malé krupičky se zabodávaly do kůže jako špendlíky. Ale tu zpočátku nepřátelský vítr najednou začal trhat šedé mraky a rozhánět je pryč. Stáli jsme na kopci a sledovali azurově modré nebe, třpytící se čerstvý sníh a černé vrcholky stromů, a těžce litovali, že foťáky leží na pokojích. Skupina před námi, tuším, že to byly Trosky, si užívala nedotčenou cestu. Zasypal ji už zmiňovaný prašan a oni byli první, kdo do něj dělal stopy.

    Ti zdatnější vyskotačili až na Luční boudu, Peckám stačil bufet Na Rozcestí. Tam jsme si dali luxusní oběd (já jsem si vybrala obří, poctivě plněný borůvkový knedlík), načerpali síly a vydali se zpět na naši chatu.

    Cesta to byla legrační. Vedla totiž z kopce. Jeli jsme jako housenka za sebou ve stopě, když tu se za mnou ozvala Terka: „Maru, pomoc. Já tě dojíždím, já do tebe narazím!“ „A co s tím mám asi dělat?“ pomyslela jsem si. Už tak jsem jela rychleji, než jsem si přála, přede mnou člověk, ze stopy vyskočit nemožno. „Nesmysl, jsem těžší, mě nedojedeš,“ houkla jsem za sebe. Duc. Dojela. Jako když kopneš do míče, rozjela jsem se ještě rychleji. Obě jsme se chechtaly, až se nám hůlky natřásaly. Když tu se přede mnou vysekala Ivča. A co teď?! Bez varování jsem hodila bok, Terka mě přeletěla a omotala se mi kolem nohou. Zůstaly jsme ležet ve stopě a smály se jak protržený.

Na chatu jsme dorazili vyčerpaní, přesto jsme s holkama ještě rozestavěly sněžný hrad – Pecku.

Do noci jsme pak hráli pinčes, zpívali a povídali, vždyť další den byl vyhlášen jako odpočinkový…

    Ráno jsme se probudili do bílé tmy, která nás více či méně provázela celý den. Po osmé jsme se slezli na snídani. My jsme s holkama například na pokoji nezkrotily topení, a tak máme soukromou saunu. Včera proběhla instruktáž na téma „teplotu v pokoji regulujte kohoutem na topení, nikoli otevřením oken“, nám ale nic jiného nezbývá, neb jsme vyfásly jeden z asi dvou pokojů, kde si topení žije vlastním životem. Jenže v sauně se spát nedá.

    Rozdělili jsme se do skupin a vyrazili na běžky. Někteří jezdili jen tak a učili se, někteří si chtěli zkoušet trasování, tedy běžkování s nevidomým, kdy jede dvojice nevidomý + vidící, který naviguje. Buď slovně, cinkáním hůlek o sebe, nebo se ti dva prostě chytnou kolem pasu. Lesem se proto ozývaly všelijaké povely a uklidňovací větičky, zvonění hůlek a duté rány, to jak zadky dopadaly na udusaný sníh. Na sníh ale nepadaly jen zadky nevidomých a jejich vodičů, ale i nás, obyčejných začátečníků. My jsme se vyblbli při zkoušení koloběžky s jednou lyží, ale i při obyčejné jízdě.

    Po obědě jsme byli zralí na šlofíka, ale třeba naše skupinka, hrdě pojmenovaná Pecky (názvy družstev jsou totiž podle českých hradů a zámků, další družstva budou nejspíš pojmenovaná Trosky a Kosti), vyrážela tak brzo, že na nějakých 20 po obědě nezbyl čas.

    Zbytek dne jsme strávili tím, že jsme se drápali do strmého kopce. Zhruba v půlce Pája, která naši skupinu vedla, zastavila, důležitě se zatvářila a prohlásila, že stojíme na nejkrásnější vyhlídce a máme Krkonoše na dlani. Optimisticky šermovala hůlkou v hustém mléce a ukazovala, kterým směrem je Úpa, Sněžka a spousta dalších důležitých míst. Věřila jsem jí každé slovo. Nic jiného mi ani nezbylo.

    Vrátili jsme se pozdě. Alespoň ta část družstva, co se rozhodla, že oželí bohoslužbu slova, která se dnes konala. Museli bychom si hodně pospíšit, abychom ji stihli, a my se na to necítili. Prý jsme ale o hodně přišli, atmosféra byla zřejmě vážně příjemná, možná až dojemná.

    Po večeři nás ještě navštívil svérázný člen horské služby a povídal nám o tom, jak to tady chodí, co horská služba může a co ne, jak jsou ministři natvrdlí a jak to za bolševika stálo za houby. Moc mě bavil jeho slovník, třeba se zmínil o tom, jak zvláště ženy nenosí helmy, nasadí přes bujnou kštici jen tenkou čelenku a vypadají pak na svahu jako Halleyova kometa. Přitom správný chlap prý kouká přece na hrudník a ne na vlasy. No nevím, pánové, jak to je? Já si vzpomněla na své ranní dilema, jestli si umýt hlavu, abych za sebou mohla přesně tak nechat vlát „hřívu“, ale na běžkách to snad není takový prohřešek.

    Zároveň mi ale bylo úzko z toho všeho neštěstí, co se v horách děje.

    Holky vedle mě už hoďku a půl spokojeně funí do polštáře, já se k nim jdu přidat. Zítra bude dlouhý den, vypadá to na celodenní vyjížďku.

Skol!                     (= lyžařský pozdrav + norsky ahoj)

    Dnešním dnem jsme coby studenti Jaboku zahájili povinný lyžařský kurz.

  Před odjezdem mě čekalo klasické martyrium balení. Vzhledem k povaze výletu jsem byla ušetřena nekonečného rozhodování, co si vzít s sebou na sebe. Aby mi to jako seklo. Ale věděla jsem, že mezi kritické předměty, na které si vždy vzpomenu až v momentě, kdy dovírám napěchovaný batoh, patří ručník. Pomohlo toto uvědomění něčemu? Ne. Když jsem vítězoslavně docvakla poslední vzdorující přezku, usmál se na mě ze stolu onen zapomenutý ručník. Položila jsem si tedy nerudovskou otázku „kam s ním?“. Do malého batůžku měla ještě přijít náhradní mikina a jídlo. Hodně jídla. Tak se stalo, že ručník jel rozprostřený v obalu s kytarou. A že jsem na toto řešení byla pyšná!

    O pár hodin později jsem zasedla do busu a s chutí se zakousla do ještě horkého řízku. Začala jsem se vážně těšit. Krajina za oknem ubíhala a najednou jsme byli na místě. Naložili jsme bagáž na rolby a sami se za nimi vydali do kopce pěšmo. Ušli jsme asi dvacet metrů, když se začalo ozývat funění a projevy mírné nespokojenosti. „Koho už bolí nohy?“ zasmála se Peťa se zdviženou rukou vysoko nad hlavu.

    Já byla v pohodě. Asi na následujících patnáct minut. Pak mě začaly trochu dřít paty. Bolet. Víc a víc. Za chvíli nebylo pochyb, že budu mít solidní puchýře. Lup. Tak už ani to ne. Krok se mi zkrátil a obsah mého vyjadřování se omezil na „au“ a „já nechci fňukat, ale…“. Nakonec jsem se ale i tak doplazila k chatě, kde už čekal sám Krakonoš osobně. Přivítali jsme se, udělali společné vrcholové foto a šli se ubytovat.

    Odpoledne jsem nafasovala náplasti na své odřené nožky. S holkama jsme si udělaly výlet na pivo s vyhlídkou a vychutnávaly si krásné odpoledne na sněhu. Náplasti a pivo zalepily veškerou nespokojenost a bylo zase dobře.

    Následovala výborná večeře. Annie řešila, jestli si má přidat. Rozhodla se, že se bude šetřit, protože by si přidávala na chuť a ne na hlad, takže by se zbytečně přejídala, navíc na nás ještě čekal moučník. Její touha jí ale zřejmě koukala z očí, protože se najednou přitočil pán z kuchyně a položil zrádnou otázku: „chceš přidat?“. Neodolala.

    Pak už zbývala jen přednáška o bezpečnosti na lyžích a o mazání běžek, na jejímž začátku jsme jako překvapení odhalili své jabocké čapky. To se mi bohužel nepodařilo zdokumentovat moc hezky, a tak si můžete jen představovat, jak si celá jídelna v jediný moment nasadila červenou čepičku s logem Jaboku po tom, co si takovou rozbalili také naši jabočtí (!) instruktoři. Jsou tu s námi totiž i externisti, ti měli holt smůlu. 

Zbytek večera jsme strávili v lyžárně, kde se část z nás snažila zaopatřit a správně namazat své běžky na druhý den. Nemyslím, že by celovečerní program na mně v tomto ohledu zanechal nějaké stopy.

    Zítra nás čeká den na běžkách, většina se bude také učit trasovat, což je způsob jízdy na běžkách s nevidomými. Dobrou.

    Prostá věta. Používáme ji skoro denně, a to asi ve většině zemí světa. Často jí slýcháme v rámci obvyklého small talk, tedy krátkého tlachání, když se potkáme s někým známým. K čemu ale vlastně je? Odpověz si sám: říkáš pravdu, když na ni reaguješ?

Upřímně, já málokdy. Má to více důvodů.

    1) Nevím, na co se ptáš. Jak se mám? Dobře. Mám co jíst, můžu chodit do školy, dělat, co mě baví. Mám skvělé přátele. Jsem zdravá. Cítím se dobře? Ne. Myslím, že každý se někdy dostane do špatné nálady, která buď nemá zvláštní důvod – v tom případě vás rejpalové a akčnější lidé obvykle pošlou pracovat, protože usoudí, že vaše pseudo-depka je výsledkem lenivění, nebo ten důvod jednoduše nechcete vysvětlovat.

    2) Střet dvou odlišně naladěných lidí. Zeptáš se. Má se skvěle, zrovna se něco vydařilo. Zabiješ jeho nadšení informací o tom, že ti umřela kočka a potřetí v měsíci máš zánět močáku?

    3) A když už bychom byli ochotní se o to špatné podělit, nechceme riskovat reakce. Protože co si budeme povídat, lidé často nevědí, co na negativní informace druhému říct. Typickým příkladem je rozchod. Myslím, že neexistuje správná odpověď na větu „rozešli jsme se“. Buď vás budou litovat, což je hrozný, nebo vám řeknou, že jste to měli udělat už dávno, což je ještě horší. Tak radši tento typ informací alespoň dočasně spolkneme, no ne?

    V Anglii vyřešili dilema, jestli odpovídat pravdivě, nebo zamrmlat pod fousy „ujde to“, jednoduše. Udělali z toho pouhou zdvořilostní frázi, na kterou se jiná odpověď než „I’m fine, thank you“, neočekává. Má ale smysl plácat na prázdno? Protože mně tohle jako plácání na prázdno zní.

    Nejsem si jistá, jestli je dobře, že se můžeme rozhodnout, zda zvolíme onu zdvořilostní frázi „mám se dobře, a ty?“ nebo jestli zvolíme konkrétní rozbor své situace, ať je dobrá nebo ne. Protože někdy to netrefím. Vybleju svoje rozpoložení a z druhé strany zazní třeba jen „ale jo, dá se“. Nebo opačně. Výsledkem je nevyvážená konverzace, a ty já nemám ráda.

    Bohužel mi nepomáhají ani rozličné varianty téže otázky. Jak se ti daří? Jak se vede? Máš se? Ačkoli bychom se mohli rýpat v různých lehce odlišných významech jednotlivých formulací, výsledek bude často velmi podobný. Sklouzneme k zastírání skutečného stavu, možná někdy i toho pozitivního, zas abychom druhého nezarmoutili tím, že se máme výrazně lépe než on. No, asi zas a znova záleží na jedinci, prostředí a dalších okolnostech ovlivňujících naše rozhodování nad odpovědí.

    Dost o mně. Jak to máte vy? Jak se ptáte, jak odpovídáte? Raději zdvořilostní fráze, nebo upřímné odpovědi, nebo upřímné odpovědi jen pro někoho, podle situace..?

A jak se dnes máte? Cítíte se dobře?

PS. Ještě že ty otazníky máme.

PPS. Moje kočka zatím žije a já jsem zdráva, děkuji za optání. 

Věnováno Jonášovi, Pétě a Klárce.

    Za oknem už se v ranním sluníčku třpytil sníh, když kluci s pomocí kytary, flétny a pokličky začali budit ještě spící vlčkovické dobrovolníky, mezi které jsem se tentokrát připletla i já. Když jsme se vyplazili ze spacáků a nasnídali se, byl čas na práci. V plánu na tento víkend bylo hlavně zpracovávání dřeva, a aby bylo kam ho uložit, čekala na likvidaci i hromada starých cihel. Osobně jsem se těšila na štípání dříví, sekera se mi ale nakonec do ruky nedostala. Ústředním motivem mého příběhu totiž bude právě ta hromada cihel.

    Začali jsme u valníku. Také jsme u něj pokračovali a skončili, ale k tomu se ještě dostanu. Nejdřív bylo zapotřebí vyvézt podestýlku od ovcí, která už v něm ležela. Jonáš zavelel, a tak jsme ještě s Klárkou sesbíraly vidle a usadily se na zmíněné kupce suchých stébel proložených ovčími bobky. Připadala jsem si hrozně akční a byla jsem pyšná, že jsem se sama úspěšně na vozík vydrápala. Nedokázala jsem skrývat nadšení, když traktor zavrčel, z komínku se vznesl první šedý obláček kouře a traktor s valníkem v závěsu se rozkolíbaly po zasněžené krajině. Tak městská holka zářila na hromadě hnoje jako to sluníčko.

    Když jsme se zbavili tohohle nákladu, přišly na řadu cihly. Ty byly vyskládané podél zdi, prorostlé mechem a přimrzlé k sobě. Dostaly jsme s holkama za úkol vyházet cihly na valník. Měly skončit v cestě mezi poli, kde se často boří traktor. Na jejich místo se navíc chystala polena. Pustily jsme se tedy do toho. Nejdřív pomalu a opatrně. Trochu nejistě od sebe začaly dvě blondýny a jedna tmavovlasá oddělovat oranžové kvádříky. Z počátku jsme je na valník celkem opatrně pokládaly.

    Po chvíli nám práci začaly zpestřovat místní děti. Tři skřítci ochotně nosili jednu cihlu za druhou, takže vrstvy rychle mizely i přes zdržení nad každým hmyzákem nebo slimákem, který v haldě „spinkal“. Také od špuntů zaznělo krásné životní moudro: „My když musíme, tak chceme!“ Myslím, že to všichni tak trochu známe.

    Tak se stalo, že najednou bylo více tvárnic na valníku než na zemi. V poslední fázi práce jsme převážně nakládaly suť vzniklou rozpadem některých normovaných keramických stavebních kamenů (soutěž „vymysli synonymum pro cihlu“). V poslední fázi práce jsme si také všimly, že valník už si dávno tiše sedl na zem. Pneumatika na jedné straně zkrátka nevydržela. Ups.

    Zavolaly jsme muže. Chvíli jsme kolem vzniklého problému chodili sem a tam a drbali se na hlavách. Tedy každý na té své. To jsme ještě netušili, že nacvičujeme na odpoledne.

    Samozřejmě bylo třeba odlehčit. A dofouknout. Nutno podotknout, že se mezitím spustila pěkná chumelenice. Věc se tedy měla tak, že jsme v nepříjemném počasí házely hodiny své práce zpět na zem. Dobrá půlka suti musela dolů. Zabralo to, a tak se kluci opravdu vydali vysypávat cestu.

    Za chvíli jsme zase stály mezi kupou rozbité keramiky a vozíkem. Už jsme je nepokládaly opatrně. Létaly vzduchem a dunivě dopadaly na dřevěná prkna. Ty věci, o nichž začínalo být nebezpečné mluvit. Znovu jsme se zaradovaly, když na valníku přistála poslední cihla. A tu přikryly ještě pytle s odpadem, který mířil do kontejneru, a nastala chvíle, kdy měl traktor znovu vyjet ze statku.

    Šli jsme s holkama a s Daliborem čekat k bráně, kde nás měl traktor vyzvednout, objížděl to totiž jinudy. A tak jsme čekali. A čekali. Nastražili jsme uši, jestli traktor uslyšíme. Slyšeli jsme ho, ale jen na chvíli. Potom řičení motoru zase utichlo. Trochu jsme znervózněli. Dalibor měl naštěstí s sebou telefon, díky kterému jsme zjistili, že traktor skutečně nejede. Tedy ne tam, kam by měl.

    Viděli jste někdy film Muži v černém? Zkušený agent K v něm zaučuje méně zkušeného agenta J. Tak se stalo, že jsme byli svědky nového dílu „Muži v montérkách“, kde zkušenější agent K (pán z vesnice s příjmením od K) musel přispěchat na pomoc méně zkušenému agentu J (toho vysvětlovat snad nemusím). A proč?

    Agent J totiž chtěl otočit traktor na větším prostranství, a tak sjel kus po jiné cestě, než po které měl v plánu pokračovat. Vtip byl ale v tom, že silnice byla zasněžená a namrzlá, kromě toho také vedla z kopce. Přistihli jsme tedy agenta J, kterak zoufale kouká zpoza volantu traktoru, jenž stál naštorc v rozcestí a při jakémkoli pokusu místo opustit nezadržitelně klouzal z kopce dolů. Obrovská kola prokluzovala na sněhu a gravitace posouvala kolos tam, kde jsme ho rozhodně mít nechtěli.

    Couvnout, popojet, vytočit, všechno marné. Možnosti také omezoval plot, k němuž se valník nebezpečně přibližoval a který jsme nechtěli zdemolovat. Agent J došel pro agenta K, ke kterému jsme všichni upínali poslední naděje. Pan K zasedl do kabiny, zkusil popojet, ale rovněž neúspěšně. Nepomohla ani suť z valníku, kterou kluci podsypávali.

    My s holkama jsme zatím stály opodál jako tři Grácie a s obavou sledovaly počínání pánů. Já si ale jako bohyně půvabu a krásy rozhodně nepřipadala. Ruce omrzaly, prsty na nohou už jsem ani necítila a nos určitě zčervenal. Svou nespokojenost jsem ale sdílela jen se zbylými Gráciemi, protože vedle lední revue s traktorem působil můj problém skutečně malicherně.

    Všechny manévry už přesně popsat nedokážu. Nejdůležitějším ale bylo závěrečné rozhodnutí odpojit valník. Pak ho připojit k traktoru řetězem, odjet traktorem na přilehlou loučku, připojit valník, odjet jinudy. Tedy nevím vlastně, co bylo přesně v plánu, ale takhle se to odehrálo. Nebylo to ale tak jednoduché.

    Chlapi vyndali zrezlý řetěz, o kterém bych rozhodně neřekla, že utáhne valník plný cihel. Ten valník byl dvoukolák. Co udělá dvoukolák, když ho odpojíte? Ano. Překlopí se na jednu stranu. Tomuto jevu měla zabraňovat tyč, o kterou se oj má opírat, když má vůz stát samostatně. Nezapomněli jsme na ní, jen agenti usoudili, že když po ledě klouže celý traktor, bude klouzat i tyč. Agent K se rozjel, řetěz se napnul a z agenta J vypadla věta: „Jestli ten řetěz rupne, jsme všichni mrtví.“ Ještě jsem teda radši couvla.

    Tyč podpírající oj valníku ale po ledě neklouzala. Ohýbala se pod tlakem tak dlouho, až z ní bylo nové logo Niku, valník se překlopil na oj, a ta se zaryla několik čísel do loučky. Pokrok. Traktor už se dal ovládat a valník už nestál v plotě. Teď zbývalo vyřešit jen maličkost – jak připojit valník zpátky k traktoru, když váží několik tun a oj je pohřbená v trávě. Tu kluci tedy vyhrabali, potom mě agent J vyslal pro posily. Vrátila jsem se za chvilku ze statku s dalšími třemi siláky. Ti vpředu nadzvedávali vůz, zatímco Grácie na něm z druhé strany celou vahou visely. Nevěřila jsem vlastním očím, když se valník skutečně začal překlápět na požadovanou stranu.

    Myslíte, že to je konec příběhu? Ale kdeže. Napoprvé totiž traktor stál moc daleko, a tak se muselo ještě zkoordinovat couvání traktoru a zmíněné nadzdvihávání valníku. Dobrá věc se podařila a mohli jsme konečně odjet. Poděkovali jsme agentovi K a pokračovali v krasojízdě. Tedy jen kousek za statek, kde jsme zase část cihel nechali, aby se traktor mohl vrátit a vyjet až druhý den, za světla. Znovu jsme tedy s holkama přihlížely, jak naše úsilí přišlo vniveč. Už jsme ale ani nedutaly.

    Ptáte se, jak to dopadlo? V neděli cihly opravdu skončily tam, kde původně měly. Nikdo nepřišel k úrazu, snad ani tomu psychickému. A já? Prsty na nohou to přežily a nos už má zase svou běžnou barvu. Navíc se moc těším na další zážitky s vlčkovickou partou!

    Život v tomhle světě je hrozně těžkej. Zvlášť když jste mladý, perspektivní a máte moc možností, jak naložit se svým osudem. Můžeme toho spoustu dělat a pořád vymýšlíme další kratochvíle, můžeme toho hodně vidět a procestovat téměř celý svět. A svoboda nám v relativně velké míře dovoluje být originální. Noví. Neokoukaní. Ha! Ale jak na to?

    Ono se to totiž lépe řekne, než udělá. Začala jsem si toho všímat docela nedávno. Na ulicích, v tramvaji, na nejrůznějších společenských a jiných akcích. Vypadáme totiž všichni zoufale stejně. Budu teď mluvit o věkové skupině zhruba 15 – 25 let, o holkách. Kluci na tom ale nejsou o moc lépe. 

    Zaznamenala jsem, že jsou „dnešní“ holky prakticky k nerozeznání. Už nejednou se mi za tuhle zimu stalo, že přede mnou šly po ulici tři a více holek. Vypadalo to ale jako chyba v Matrixu, protože od hlavy k patě se lautr ničím nelišily. Khaki bunda s vypelichaným kožíškem na kapuci, nejlépe s koženými rukávy, černé legíny, sešmajdané kožené botky. Na levém předloktí kopie drahé kabelky, v horším případě plátěná nákupní taška. Dlouhé rovné vlasy neurčité hnědé barvy zakončené ombréčkem vlastní výroby. Móda, dalo by se téma uzavřít. Jenže ty holky jsou si tak nějak podobné i proporčně a v obličeji!

    To je jedna kategorie. Proti téhle unifikované nádheře stojí ještě jedna. Originální a děsně kůl. Do té patrně patřím já, ale pyšná na to vlastně zase tak moc nejsem. To jsou lidé, kteří se snaží lišit, být takzvaně sví, možná i trochu vyčnívat. Jenže ouha! I těch je tolik, že ve výsledku stejně zapadnou. Nepomůže bláznivá barva na vlasech, která se mimochodem během asi tak dvou dnů vymyje do „stařeckého“ paskvilu. Nepomůže květinový věnec na hlavě. Výrazná rtěnka. Kšandy. Klobouky. Už je má totiž kde kdo.

    Koukala jsem dnes zase z tramvaje na svět. Napočítala jsem za cestu z I. P. Pavlova na Biskupcovu jeden cylindr, tři buřinky nebo něco, co buřinku připomínalo, dvě bekovky. Jedno tyrkysové ombré ve fázi stařeckého paskvilu. Jednu oranžovou hlavu s tmavými odrosty. Moc černých legín.

    No jo, ale jak to teda udělat? Jak nebýt nudný? Jak být originální?

    Odpovědí si vlastně moc jistá nejsem a doufám, že mi dáte tip. Včera mne ale například za celý den nejvíc zaujala úplně nenápadná slečna v Unijazzu. Vypadala vlastně dost nešťastně, oblečená byla tak nějak nijak a za běžných okolností bych si jí možná ani nevšimla. Vynikla ale vedle skupinky převýrazných.

    Vím, že se každý lišíme tím, jací jsme a jak se díváme na život. Každý je nezaměnitelný, i když se to někdy nezdá. Mám ale pocit, že vzhled se začal nebezpečně sjednocovat, a to mě nebaví. 

Ps. Chcete mít pod články komentáře, facebookové komentáře nebo nic? Dnes jsem vybrala ty facebookové, jsem zvědavá, jak budou fungovat.

    Dnes jsem se pekelně rozčílila. Pár relativně bezvýznamných drobností přispělo k tomu, že jsem se doslova třásla vzteky a došla k závěru, že buď někomu skutečně ublížím, nebo budu muset vypadnout ven a rozhejbat to. Věděla jsem ale, že nejsem schopná jen tak sama jít třeba běhat, vzdala bych to po pár minutách a šla ještě zpruzelejší domů. Hledala jsem proto nějakou „fitness lekci“, kde by se ve skupině potících se žen ztratilo moje rozpoložení.

    Za hodinu začínal v blízkém bazénu aquaaerobic. Chvíli jsem na něj chodila asi před osmi lety. Tehdy v krásných plavkách předcvičovala krásná slečna s ukázkovými křivkami. Pouštěla s kazeťáku chytlavé písničky, takže si člověk zpíval, ačkoli nemohl popadnout dech. Zaradovala jsem se, tohle mi určitě zvedne náladu. Zvedlo, ale ne z těchto důvodů.

    Do bazénu jsem samozřejmě dosupěla pozdě. Ani jsem se moc nerozhlížela, sjela po schůdkách do vody a běžela na volné místo. No, běžela… Zkuste si ve vodě běžet. Zabrala jsem tedy flek a zaostřila na trenérku na břehu. Zklamání. Nestála tam krásně vysekaná kočka v padnoucích plavkách, nýbrž peroxidová blondýna v černých kraťáscích a tričku nad pupík. Bojím se, že to tričko tak původně střižené nebylo. Já se svou současnou želé postavou bych vypadala jako trenérka aerobicu víc.

    Druhé zklamání následovalo záhy. Na plastovém stolku totiž stál ten samý kazeťák, co před osmi lety. Umíte si představit, jaká kvalita zvuku to po letech hraní u bazénu asi byla. Navíc nepouštěla chytlavé pecky, které bych si mohla s úsměvem zpívat, ale většinou neznámé songy z osmdesátých let. Jak výstižné bylo, když se nad chlorovanou vodou nesl remixovaný Neverending story (k poslechu pod článkem).

    Teď ke cvičení samotnému. Slečna, na kterou jsem tak ráda vzpomínala, cvičila vždy na břehu s námi. Tahle jen předvedla cvik a potom počítala, jestli se z vedlejší dráhy náhodou nepřidal někdo, kdo si lekci nezaplatil. My mezitím poskakovaly ve vodě a působily (jsme my ženy) jako děti v brouzdališti. Nebo jako chobotničky z Hledá se Nemo. Několik kolemjdoucích mužů se při pohledu na nás neubránilo úsměvu.

    Chvílemi jsem se trošku topila. Pokyn „skrčte nohy pod bradu, chyťte se za palce na nohou a natáhněte před sebe“ snad hovoří za vše. Šla jsem okamžitě pod vodu. V zápětí jsem se zděsila, když trenérka zahlásila „doufám, že se potíte tak, jako já“. Moc jsem doufala, že se nepotíme tak, jako ona, protože v tom případě jsem dnes pokoušela svou imunitu víc, než jsem si přála.

    Také jsem trochu pochybovala o její kvalifikaci. Nejen, že nevypadala jako trenérka něčeho, co v názvu skrývá slovo aerobic, také z ní například vypadla hláška „víte, podle příruček má tenhle pohyb vypadat ladně“. Ano, snažila se jen být vtipná. Dokonce jsem se tomu zasmála. Ale mé pochybnosti to jen posílilo.

    Ženy účastnící se tohoto cvičení by se daly rozdělit zhruba do tří skupin (a jsem přesvědčená, že nepatřím ani do jedné z nich).

    První tvořily machny nad padesát let. Takové ty koule v černých plavkách, co si druhého ledna koupily permanentku v rámci novoročního předsevzetí, a tak jdou jednou týdně cvičit, aby si pak mohly dát ten vlašáček s rohlíčkem. Nebo pěti. Těch byla v bazéně nadpoloviční většina.

    Druhá skupina byly atletky nad padesát let. Tedy na krátko střižené furie s platinovou blond, dokresleným obočím, které steklo pod oči, a povislou kůží, která vodou vlála za kostnatými pažemi.

    Ke třetí jsem měla nejblíž. Tedy věkově. Šlo totiž o ten typ pětadvacítky, o kterou na ulici pohledem ani nezavadíte. Je trošku oplácanější, nosí brýle, nebo má oči velikosti špendlíkové hlavičky, na hlavě odrůstající zrz. Na zadku vytetovanou kytku, aby byla zajímavější. Jenže ta kytka pochopitelně ničemu nepomáhá, protože jí nikdo nikdy neuvidí. Ale kdyby náhodou, bude přece kočena, protože teď hodinku hopsala ve vodě.

    Pánové, pokud jste si někdy ve svých představách promítali návštěvu dámských sprch, modlete se, aby se vám tenhle sen nikdy nesplnil. Myslím, že po tom, co byste tam viděli, touží jen opravdu malé procento mužů. 

    Zítra mě čeká po letech také první lekce zumby a ve středu možná TRX. Nepochybuju, že to taky budou zážitky, tak se těšte. A co pro sebe děláte vy?

    Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek vůbec psát. Nerada se pouštím do kritiky, pokud tuším, že beztak svého „protivníka“ o své pravdě nepřesvědčím. Událost z minulého týdne mi ale stále leží v hlavě, a tak jsem se rozhodla o ní napsat.

Slyšeli jste o Klinice? Ne? Pak nejprve mrkněte sem. 

    Na podporu projektu autonomního sociálního centra Klinika, a také v jeho rámci, se koná mnoho různých akcí. Jednou z nich byla přednáška na téma „Co je svoboda?“ pánů Ondřeje Lánského (který se nakonec nedostavil) a Lukáše Matošky, která se konala 5. Ledna 2015 na schodech Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. 

    To byla hned první věc, která se mi nelíbila. Na Facebooku, kde byla událost inzerována, bylo jako místo konání uvedeno Palackého náměstí. Bylo jasné, že tam se přednáška vzhledem k roční době zřejmě konat nebude, ale když se jedna z účastnic ptala, kam že má dorazit v případě zpoždění, bylo jí odpovězeno, že jí napíšou do soukromých zpráv. Nezdálo se mi to. Proč je takový problém i pro ostatní potenciální opozdilce (nebo prostě jen zvědavce) zveřejnit místo konání veřejné přednášky?

    Na Palečáku jsme se skutečně jen sešli. Vydali jsme se potom na skutečné místo konání akce. Znervózněla jsem, když mi konečně došlo, kam že jsme to vstoupili. Byl to totiž vestibul zmiňované státní instituce. Teoreticky nebyl problém se usadit v hale na schody před turnikety do budovy, prakticky tam ale třicet lidí prostě překáželo. Protože – světe, div se- schody jsou primárně určeny k procházení. Po opakovaných námitkách paní vrátné se sekuriťačkou v zádech jsme se tedy smrskli alespoň na půlku schodiště a přednáška mohla začít.

Její záznam si můžete poslechnout zde. 

    Jsem moc ráda, že někdo přednášku nahrál a zveřejnil. V pozadí jsou slyšet rozčílené vrátné a vrzání dveří, to jak místní zaměstnanci odcházeli po práci domů. Obsah toho projevu rozebírat nebudu. Snad jen častých poznámek na téma „k tomu se dostaneme v diskuzi“ jsem si měla všimnout dřív. Když se totiž blížila šestá hodina, kdy se budova pro veřejnost uzavírá, Matoška stále nevypadal, že by svůj výstup hodlal vést ke konci. Co víc, provokativně začal prohlašovat, že odejdeme, až dokončíme diskuzi. Pravda, pár lidí položilo nějaké dotazy. A Matoška na ně s chutí odpovídal. A odpovídal a odpovídal.

    Zaměstnanci úřadu byli trpěliví, ale když viděli, že s „námi“ nebude prostor na vyjednávání, zjevili se ve dveřích policisté a mlčky se postavili vedle vrátnice. Aha, tak já jdu na přednášku a ještě budu patrně svědkem, nedej bože účastníkem střetu s policií kvůli ničemu? Díky, to se povedlo.

Matoška si patrně připadal vtipný, když na upozornění, že máme prostor na poslední dotaz a odpověď, odvětil: „ano, ano, my jen dokončíme diskuzi.“ Nutno podotknout, že bylo dávno po šesté a ani zaměstnancům, ani mně jeho poznámka vtipná nepřišla. 

    Ani nevím jak, ještě se na scéně objevil od pohledu slušně vypadající chlapík z Úřadu, který se také tak projevoval. Dal jasně, ale nekonfliktně najevo, že v tomto prostoru už skutečně nemáme co dělat. Jeho jednání bylo klidné, ale neústupné, a Matoška na něj neměl naštěstí jak zaútočit, byť jen slovně. Sice mě dorazil, když několikrát prohlásil, že tedy budeme o našem odchodu hlasovat a já přemýšlela, jestli mám demonstrativně odejít rovnou, nebo počkat s ostatními na hrozící policejní zásah, ale všichni jsme se nakonec shodli na tom, že chceme společně v klidu odejít. To ale až po tom, co nás k tomu vyzval policista.

    Vůbec jsem nepochopila, čeho se snažil „pan přednášející“ dosáhnout. Pokud vím, zástupci Kliniky se snaží jednat s úřady solidně (viz odkaz výše), není jejich cílem vyvolávat konflikty, protože, pokud se nemýlím, vědí, že tudy cesta k cíli nevede.

    To, čeho jsem ale byla svědkem, bylo podle mého názoru chování rozčíleného dítěte, které si strčí prsty do uší a začne zpívat, když mu někdo chce říct něco, co nechce slyšet. Padl také názor, že by bylo zajímavé pozorovat, kam by se spor posunul, kdyby zástupce úřadu „byl debil“, to by pak stálo za to se s ním hádat. Nestálo. Znáte tenhle citát?

    Pamatujte si ho. Hádat se s někým, navíc pomocí uštěpačných poznámek, je znakem buď idiota, nebo někoho, kdo nemá dostatek pádných argumentů a trpělivosti pro dialog.

    Nutno podotknout, že myšlenky Kliniky se mi moc líbí, a to i přesto, že je do jisté míry považuji za utopické. Jsem sousedkou Kliniky, byla jsem se tam několikrát podívat a jsem odhodlaná podporovat Kliniku i dál, pokud se její představitelé a zastánci (tedy my!) budou chovat slušně. Neústupně, ale korektně.

Jak si chceme hrát na solidaritu, na které podle mého chápání má Klinika stát, když spolu nedokážeme ani slušně vyjednávat? 

    K tomuto článku jsem vybrala písničku Dopis od Chinaski. Písniček o dopisech je překvapivě hodně. Zvolila jsem tuhle, protože je krátká a nenásilná. Navíc ne tak depresivní jako Dopis od Kluse, nebo rozkydle zamilovaná jako Dopis od Nedvěda. Enjoy. 

    Přeskočím příběh o tom, jak jsem se zamilovala do psaní dopisů, protože je možná až zbytečně dlouhý na to, jak je nezáživný. Zkrátka mě baví psát dopisy. Ještě víc mě pak baví dopisy dostávat. Ne, já si vlastně nejsem jistá, co mě baví víc, protože obojí je super. Asi zním teď jako praštěnej hipstr, co mu není e-mail dost dobrej. 

    Není. Po mailu totiž nemůžete řešit roztomilý hlouposti (teda můžete, ale v emailu to není roztomilý, v dopisu ano), kreslit do něj obrázky a skici, co vás zrovna napadnou. Do e-mailu se nepromítne na rukopisu vaše momentální rozpoložení. Mail, ač se o to může snažit, nikdy nebude tak osobní, jako dopis. Chat na facebooku ani rozebírat nebudu.

    Psaní dopisu je svatá chvilka. Udělám si pořádek na stole, aby mě nic nerušilo. Připravím papír, taky podložku, protože neudržím psaní rovně. Natáhnu inkoust do pera po mámě. Věnuju dvacet minut soustředění na člověka, kterému píšu. Už dlouho jsem se při něčem tak nezklidnila. Podpis. Obrázek. Složit, odeslat. 

Nadšení!

A co jsem se tedy naučila o dopisech? Především to, že nás učí trpělivosti. A proč?

• Chce se mi říct, že jsem nezažila větší vzrušení, než když čekám dopis a téměř obsesivně každý den kontroluju schránku. Když v ní není to, co bych si přála, střídá nadšenou zvědavost mírné zklamání. Dopis od dopisu se mi ale daří jak obsesivní chování, tak výkyvy nálad směrem dolů zvládat.
• Ne, znám větší vzrušení! Totiž když ta plechová krabice s dírou skutečně obsahuje psaní pro mě a já ho můžu otevřít a číst. A usmívat se na něj, i když jsou v něm třeba úplně obyčejné informace. Znamená to totiž, že si na mne někdo vzpomněl, věnoval mi svůj čas, aby vymyslel, co napsat, potom myšlenky převedl na papír, ten ukryl do obálky, nalepil na ní známku, která konec konců také něco stojí, a nakonec se dokonce obtěžoval s obálkou k nejbližší poštovní schránce.
• Dopis se většinou nedá sledovat. A tak musíte jen doufat, že v pořádku dorazí do té správné schránky.
• Dopis nemá funkci zobrazeno. Takže můžete zase jen doufat, že ho váš cíl ve schránce najde a že si ho přečte.
• Dopis vám také neukáže, když druhý člověk "píše". Jak nás ty technologie zhýčkaly.
• "Přílohy" dopisu mohou být daleko reálnější a zábavnější.
• Známky mi nechutnaj.
• Obálky taky ne.

    Jak tak píšu, přemýšlím, že posílání dopisů má vlastně větší kouzlo, než jsem si uvědomovala. Nejen, že se dopis sám nenapíše, ani neodešle, tudíž taková činnost od člověka vyžaduje jistou míru vůle splnit sadu malých dílčích úkolů... Kolik lidí ten kus papíru vezme do ruky, než od odesílatele dorazí k adresátovi? Jaký je jejich příběh?

    Vidím obálku, jak putuje na poště z hromádky na hromádku, pak překoná klidně stovky kilometrů, aby přistála zase na místní poště. Tam si ji najde ta správná pošťačka. S taškou plnou takových obálek se ta žena vypraví do svého rajonu, a nejspíš se pěkně projde, než všechna psaní doručí, kam má. Ale naposledy vezme ten dopis do ruky ona. Prostrčí ho úzkou škvírou s příslušným jménem a odejde. Hotovo. Nezbývá, než se těšit.

Na otevření schránky, na rozlepení obálky. Na odpověď. Na cestu dalšího psaníčka.

    Nemůžu si to odpustit, prostě to nejde. Nechtěla jsem sentimentálně rozmazávat, že nový rok je za dveřmi a že ten starý končí, a už vůbec jsem vám nechtěla přát to všechno, co se přeje. Teda jako ne, že bych vám všechno to štěstí a radost nepřála, ale znáte to. Od Vánoc do Nového roku se všichni zahlcujeme často dost neosobními přáními a péefky, takže už to pak člověk ani nevnímá. A to jsem nechtěla.

    Možná jsem se jen chtěla vyhnout myšlenkám na další konec. Jak jsem se už v jednom z článků zmínila, nerada se loučím. Zvlášť, když jde o loučení s něčím, co se mi líbilo. I když se vlastně nic zásadního neděje. Jen zas pár měsíců všichni budem přeškrtávat čtyřku na konci data a potupně ji několika tahy měnit na pětku. To bude celá ta změna. Ale pro mě tenhle rok byl dost zásadní. Byl to rok úžasných zážitků, skvělých lidí, kteří mě nakopli, posunuli a spoustu toho dali a naučili, a to věřím, že to část z nich vůbec netuší. No jo, sluníčka a láska všude, já vím. Ale on ten rok byl vážně dobrej! Už proto, že jsem začala znovu psát, no ne?

    A víte, co je na tom nejlepší? Četla jsem si zpětně horoskop na rok 2014 a on se mi vlastně děsivě přesně vyplnil. Vím, že horoskopy převážně fungujou u lidí, kteří jim věří, protože jsou chytře psány relativně obecně, takže kdo chce, najde si, co hledá. A kdo na to není, najde si dost odchylek od svého života na to, aby zpochybnil celou předpověď.  Ale horoskop na rok 2015 je ještě lepší! A já chci věřit, že se vyplní. V čínském horoskopu nás čeká rok dřevěné kozy. A vzhledem k tomu, že všichni máme rádi dřevo coby skvělý přírodní materiál, ale hlavně milujeme kozy – protože jsou to roztomilá společenská zvířata, vy chlípníci – čeká nás určitě dost zábavy.

A co si přeju do nového roku?

• Abychom přestali čumět do mobilů. (Pro mě je třeba tohle velká výzva, ale myslím, že bude stát za to, když se mi to podaří.)
• Abychom měli oči pořád dokořán a všímali si lidí, věcí, budov, výrazů…
• Abychom spolu víc mluvili, nebo se možná víc poslouchali.
• Abychom spolu jednali narovinu. I když je to někdy vážně těžký.
• Abychom si víc hráli. A nemám na mysli ty hloupý dospělácký hry se vztahy nebo kariérou. To patří do kategorie „jednat narovinu“. Mluvím o sáňkování, když je sníh, o cákání ve vodě, když není sníh, o frisbee v parku s kámošema, o pouštění draků. Protože tyhle zdánlivě dětský chvilky jsou hrozně fajn. A jsou potřeba.
• Abychom překonávali strachy. Aspoň ty malý.
• Abychom nebyli líní. Se hýbat, se učit, se poslouchat.
• Aby se nám chtělo brečet jen občas a jen trochu.
• A když se nám nebude chtít brečet, aby se nám chtělo smát.
• Aby nejen ta Novoroční kocovina nebyla moc hrozná.

A samozřejmě abyste četli Rejžin zápisník. Aby zkrátka ta dřevěná koza stála za to!

Pac a pusu,

Rejže

Ps. K poslechu dnes nabízím Vlaštovky od Trabandu. To abychom nezapomínali, odkud jsme přilétli a kam míříme.