Je chvilka po půlnoci. Řeklo by se noc jako každá jiná. Ale tahle má být něčím zvláštní. Včera totiž byl Štědrý den. Den plný rodinné pohody, cukroví, pohádek… Hahaha a teď vážně. Kdo z vás kdy měl stoprocentně klidný a příjemný Štědrý den? Nevím jak pro vás, ale pro mě se většinou tento den nese v duchu posledního úklidu, aby Ježíšek nepřišel do chlíva (i když se tam narodil), malých či větších lapálií a hádek. Ano, paradoxně se zrovna na Vánoce spousta lidí zhádá. Jednoduše proto, že všichni vědí, že zrovna touhle dobou by se měli konfliktům vyhnout. A protože je přece důležitý, jak bude naaranžovaný stůl, co bude hrát z radia, nebo jestli budou světýlka blikat nebo svítit. Nám se kupodivu letos hádka vyhnula, ale pevně věřím, že dnes/včera proběhla spousta malých či větších konfliktů na nějaké malicherné téma.

     A lapálie? Vzpomínám si, jak jsme před pár lety finišovali úklid. Stromek byl nazdobený, salát hotový, ideální chvíle na to zalehnout s cukrovím ke zmiňovaným pohádkám. Zbývalo už jen vynést tříděný odpad. Protože tašek s odpadem bylo po vaření a úklidu hodně, vyrazily jsme s mámou obě, aby jedna z nás nemusela běhat nadvakrát. Vylezly jsme z bytu, zabouchly za sebou dveře a chystaly se zamknout. Háček byl v tom, že klíč sice v zámku byl, ale ze špatné strany dveří. V teplácích a s odpadky v rukách jsme na sebe nevěřícně hleděly. Kde teď seženeme zámečníka?! Na Štědrý den, bez telefonu. Abych to zkrátila, od sousedů jsme vyfasovaly nějaké oblečení, abychom nezmrzly, a starou kreditku, se kterou jsme se nakonec do vlastního bytu vloupaly. Ježíšek přišel a všechno bylo v pořádku.

*je 1:13 a já právě spucla další řízek s porcí bramborového salátu, příjemná pauza u psaní*

    Jeden rok pro změnu máma strávila Štědrý den zoufalým pobíháním po Praze ve snaze sehnat na místech prodeje ryb kapří šupiny. Měla totiž sice kapra, ale šupiny se nějak ztratily. No a co bychom si počaly, kdybychom pod talířem nenašly tři šupinky, které si pak dáme do peněženky?

    Dnešní mrzutosti se omezily na vyhozené pojistky a spálenou žárovku v kuchyni. Sice jsem si při onom výpadku téměř vypíchla oko, protože jsem zrovna finišovala svůj look ke stromku a třímala v ruce řasenku, ale řízek ani salát to naštěstí neohrozilo, a tak jsem spokojená.

    Vím, že naše drobné problémy jsou vážně drobné. Ale stačí k tomu, aby člověka v ten svatý den totálně vykolejily. A co vaše malé velké problémy? Hádáte se a hysterčíte na Štědrý den, nebo máte všechno hotovo už 20. prosince a jen se usmíváte?

 Je to asi měsíc, co jsem nic nenapsala. Alespoň ne sem. Ne, že by nebylo o čem psát. Z rychlého přehledu mě napadá 17. listopad, který v sobě spojil oslavy 25 let čehosi, čemu teď říkáme svoboda, projevy nenávisti vůči vulgárnímu Zemanovi, a pro mě také příjemné nečekané setkání a procházku Prahou zakončenou jak jinak než v hospodě. Taky nám zamrzly tramvaje. Minimálně tahle dvě témata jsem chtěla zpracovat jako samostatné články, ale ono to nějak nešlo. A jak už jsem se zmínila v minulém článku, tlačit něco jen aby to bylo, se mi nechce. Raději nechám své čtenáře chvilku čekat. Doufám, že se to i projeví na kvalitě výsledného díla. Zatím mě chválíte, a to mě baví, tak doufám, že dál budu bavit i já vás.

    Tenhle textík proto bude takovým pelmelem toho, co se událo zhruba od pátku, nebude to klasické „Co jsem se naučila tento týden“. Věřím ale, že mi to pomůže znovu naskočit do psavé nálady.

    Pátek byl totiž významný tím, že se v rámci Mikulášského víkendu uskutečnil Festival Polibku múzy a Komponovaný večer v Meetfactory, s jehož přípravou jsem měla tu čest maličko vypomoci. Vždy mě překvapí, jak jsou skauti hustí. Ta akce měla atmosféru, švih a připadala mi vážně zábavná. Vím, že nejsem nestranná, ale na druhou stranu – dokážu být hodně kritická, a tady jsem snad ani chyby neviděla. Vystoupili Kachna a Zodiac, Just! Impro a Rawdeus, část továrny provoněla káva z Cafe Prostoru, velkým sálem se kolem nové Lennonovy zdi proháněli závodníci na vozících a na jazyku se rozplývaly sladké pusinky. Potkávali se staří známí, poznávali se noví přátelé.

    V sobotu jsem vyrazila na Taneční večer Mikulášského víkendu, totiž takový skautský ples. Asi poprvé v životě jsem vyrazila na ples sama, bez doprovodu. Stále si nejsem jistá, jestli to ještě někdy udělám. Někteří se mnou souhlasili, že je lepší mít s sebou někoho „na jistotu“, jiní se přikláněli k názoru, že se jim líp řádí, když jdou sami. Já se ještě nerozhodla, ale asi mi víc vyhovuje varianta první.

    Přesto jsem si večer užila. Překvapil mě Set coby tanečník. Vystřihli jsme skvělé tango, a to tango tančit vlastně neumím. Připadala jsem si jako ve filmu, když mě rychlým pohybem strčil pěkný kus od sebe, takže jsem musela honem vymyslet nějaký alespoň trochu smysluplný pohyb, než jsme se zase dostali do držení. To mě bavilo při tangu, když se ale uprostřed bluesu Set sebral a začal odcházet, byla jsem zmatená. Nakonec se ukázalo, že šlo rovněž o taneční prvek. Zbytek večera jsem pak strávila povídáním, díky kterému jsem zjistila, že je zajímavé a příjemné potkat někoho s podobnými životními zkušenostmi, jako mám já.

    V úterý jsem si znovu ověřila, že věci se opravdu dějí tak, jak mají. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste tam, kde zrovna jste, a děláte to, co zrovna děláte?

    Chtěla jsem jít na koncert Trabandu, konkrétně křest jejich nového alba Vlnobeat. Nějak mě ale nenapadlo, že tato akce spadá do sekce „kup si lístek předem, nebo nejdeš“. To mi došlo v pondělí, kdy Facebook zahlásil, že je vyprodáno. Vypustila jsem tedy na síť povzdech, že kdyby měl někdo lístek navíc, nezlobila bych se. Usnula jsem na gauči u televize. Probrala jsem se kolem půlnoci a chystala se přesunout do postele, když tu koukám, zpráva. Jakýsi Honza mi psal, že když jsem ta skautka, že by pro mě prý lístek měl. A dokonce zadarmo. Tyjo tyjo hustý! Vážně? Fakt?! Hustý! Díky!

    Začali jsme se tedy domlouvat, jak a kdy se sejdeme. Zmínila jsem svůj výchozí bod. Tentokrát jsem překvapila já jeho. Vyrážela jsem totiž přímo z praxe, kterou tento týden trávím v nízkoprahovém klubu Husita. Honza v husitském kostele, vedle nějž klub stojí, zrovna staví divadlo. A tak jsme se oba podivili, jaké to svět přináší náhody, a sešli se druhý den už na komunitním obědě. Koncert neměl chybu.

    Napadlo mě ale, že kdybych se nestala skautkou, nešla bych na koncert Trabandu. Takže bych za stánkem Znouzectnosti neviděla svoje holky-skautky. Kdybych nenastoupila na Jabok, neznala bych spoustu návštěvníků toho koncertu. A tak dále.

    Zmínila jsem nízkoprah. Podrobněji se o něm možná rozepíšu později, až se dojmy trochu uleží. Fascinuje mě ale jeho vedoucí, která se sice na jednu stranu snaží chovat profesionálně, na stranu druhou je ale neskutečně protivná. Až jsem si řekla, že si musím dát pozor, abych se někdy třeba nechovala podobně.

    Ona ale není jen protivná, ona je také patrně závistivá. Když zjistila, kde bydlím, významně nazdvihla obočí a prohlásila: „Jo ty bydlíš v těch pěknejch barácích, jo? Ty bydlíš v tom Beverly Hills?“ Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy setkala s tak hlubokým opovržením. V Beverly Hills nám den na to vykradli auto.

Dočetli jste se až sem? Pro dnešek pohádka končí, milé děti, pokračování příště.

Ale co vy? Chodíte na plesy sami, nebo s doprovodem? Kde byste byli a s kým byste se znali, kdybyste před pár lety neudělali to nebo tamto? Závidíte někomu něco? A pokud ano, co to je?

Hezkou sobotu!

    Všimli jste si toho? Ano, flákám to. Naprosto nepokrytě. Týden od 27. 10. do 2. 11. jsem napsala pozdě a týden od 3. do 9. 11. jsem nenapsala vůbec. Kecám, napsala. Ale zase pozdě. A špatně. A tak vás tentokrát ušetřím a prostě jeden týden přeskočíme, nevadí?

    Tento týden se mi napsal skoro sám. Měla bych tentokrát i titulek – Yellow week. Od pondělí jsem totiž trávila dny v domově pro Seniory Slunečnice v Bohnicích. Slunečnice. Je žlutá. A tak všechno bylo žluté. Stěny, zábradlí, okenní rámy, lavičky v parku. Listí spadané na zelenou trávu. Žlutá nálada.

    To místo mi toho mnoho dalo. Třeba to, že:

• Důchodci většinou nejsou protivní, jsou to moc vtipní a často milí lidé.
• Především jsou to pořád lidé, i když se tak k nim někdy nechováme.
• Když vám neotvírá stará paní, která normálně ví, že jí nesete oběd, znervózníte.
• Když nemůžete být rychlí, čas prostě zpomalí. To byl mimochodem fakt, který mne v domově úplně fascinoval. Čas tam plynul úplně jinak, než venku. Slow motion na vlastní oči.
• Vysoký věk vás nemusí položit na lopatky. Paní P. je 94 let. Vypadá jako typická stařenka. Malá, ohnutá. Bílé vlásky střižené na mikádo, nad uchem způsobně umístěná sponka. Tvář hodně pokreslená vráskami, chůze pochopitelně nejistá a pomalá, v rukách třes. Tahle paní ale vymetala všechny sportovní aktivity, které domov nabízel. Šipky, kuželky, cvičení. Ona si ale ještě stěžovala, že je toho málo a že jsou všichni líní! Jeden pán se jí pokoušel oponovat: „Já třeba nechodím, protože ona je jednička, vždycky vyhraje. A koho by bavilo bejt pořád druhej?“ Myslela jsem si, že jí jen tak lichotí, ale jak se ukázalo, paní P. skutečně jezdí reprezentovat domov na různé soutěže seniorů a poráží i dvoumetrové sedmdesátníky (tuším, že v těch kuželkách). Vyjádřila také nespokojenost s tím, že tam nemají kategorii 90+. Že by to tajemství dlouhověkosti vážně spočívalo v pohybu?
• Naučila jsem se také nové výrazy pro kouření – funět jako prase z bukvic a prásknout chobotem.
• „Praktikanti, to jsou jako když byli nevolníci, můžete jim poroučet!“ – hláška pracovníka vysvětlujícího paní, že s ní půjdeme na procházku my-praktikanti a ne on.
• Babičky bez zubů vypadají jako Pepek námořník. Hlavně když jedí.
• Babičky bez zubů mají ty nejroztomilejší úsměvy. Společně s miminama. Prostě bez zubů je to ňuňu.

A mimo domov?

• Znovu jsem si ověřila, že někdy je fajn prostě jen mlčet.
• Znovu jsem si ověřila, že patrně působím starší, než skutečně jsem. Do 18 mě to bavilo…
• Objetí je vážně mocné gesto.

    Překonala jsem svou brutální lenost a před sedmou ranní (!) jsem se vykopala z pelíšku. Venku byla mlha a teploměr ukazoval krásné dva stupně pod nulou. Nahodila jsem thermoprádlo, do brašničky zabalila jablko, a pyšná, že mi ladí bunda s botama i koloběžkou, jsem vyrazila směr Hlavní nádraží.

    Měla jsem v plánu to vzít ze Žižkova po cyklostezce podle Vítkova, na rozjezd pěkná rovinka. Jo, houby rovinka. Sice jsem tam žádný neviděla, ale přísahala bych, že jsem jela do kopce. No, jela… Snažila jsem se. Po pár minutách jsem už byla řádně splavená a přemýšlela, jakou scénku spoluvýletníkům sehraju, abych nemusela v cestě pokračovat. Navíc jsem si všimla, že po měsíci, kdy kolobka stála v předsíni, mi ušlo minimálně přední kolo. Pak aby to jelo… Vida, s prázdnou gumou se přece nedá jet. Doplazím se na nádraží, budu se tvářit hrozně ztrápeně, však oni to pochopí.

    Jak se ale ukázalo, trochu ušlá kola nejsou přeci žádný problém, všichni jsme nakonec potřebovali dohustit. Znovu jsem tedy potlačila své zaječí úmysly a nakonec nastoupila do vlaku. V plánu jsme měli 50 km, což jsem si neuměla představit, že bych vůbec kdy ujela, natož na prvním výletě.

    Když jsme vystoupili z vlaku, byla prvním bodem naší trasy čerpací stanice, kde jsme dohustili kola. Do té doby jsem si říkala, že mi to nejede, protože je mám fakt hodně vypuštěná. Když jsme ale ve stejný moment opouštěli benzínku a já během pár minut zůstala znovu daleko za ostatními, začala mne jímat hrůza. Vážně? Vážně jsem si myslela, že to zvládnu? Nutno podotknout, že první asi desetina cesty byla do kopce. Hodně do kopce. A protože koloběžka, jak známo, nemá nic jako přehazovačku, já mám dechovou kapacitu průměrného Amíka a mé nohy zvládají tak chůzi od televize k lednici a zpět, šlapala jsem pěkně pěšky, tlačíc těch pár kovových trubek vedle sebe. Připadala jsem si o to hůř, že oni jeli. Taky ne pořád, občas taky kousek šli, ale pořád víc jeli. Renča se ze začátku snažila být solidární, držela se se mnou vzadu a povídala si se mnou, po chvíli ji to ale přestalo bavit a já zůstala sama.

    Vlastně většinu výletu jsem trávila sama, ale ve výsledku mi to nevadilo. Long story short, když jsme se vyhrabali na hřeben, čekala nás už jen krásná jízda, kterou jsem si časem začala i užívat. Původně jsem cítila jen hroznou bolest v nohách a chvílemi překonávala infarkt. Po nějaké době jsem ale přestala ony bolístky a jistou fyzickou nepohodu vnímat a ke konci jsem zvládala i vyjíždět menší kopce bez většího utrpení. Až jsem byla překvapená rychlostí pokroku.

Z mlhy se nakonec vybralo krásné slunečné počasí.

    Připadala jsem si neuvěřitelně volná, to když se objevil kopec, ale tentokrát dolů. Přede mnou byla dlouhá, rovná asfaltka, která se po chvíli zase mírně zvedala. Sundala jsem ruce z brzd a užívala si rychlost, kterou jsem najednou nabrala. Vnímala jsem, jak mi omrzají uši a jak mi vlaje bunda, kterou jsem nechala rozepnutou. Ale nic mi nestálo v cestě. Dohnala jsem Seta s Renčou. Ta se na mě usmála a povídá: „To ses nebála?“ a já nadšeně odpověděla: „bála.“

     Součástí našeho výletu byla návštěva opuštěné raketové základny. Šli jsme podle zdi, která areál lemovala, a hledali skulinku. Našli jsme. Zvětšili jsme hrabáním díru, která se nacházela pod zdí, tak, aby jí prošly všechny naše oblé, vystouplé části těla, a prolezli jsme za plot. Prohlédli jsme si nepoužívané haly, pár zapomenutých domků a posvačili na posedu. Pak jsme stejnou dírou vylezli ven a pokračovali v krasojízdě.

    Stále nás zdravil krásný barevný podzim. A protože jsem pořád nedokázala držet krok s ostatními, mohla jsem se soustředit na sebe. Na způsob odrazu, na své myšlenky, na žlutou a oranžovou barvu listí, na sluneční paprsky, které se vlídně proplétaly mezi stromy.

    Rozdělili jsme se v Černošicích, protože jsem chtěla být rychleji doma, abych se stihla připravit na Skautskou vizi, která se ten večer konala. Já šla na vlak, oni ještě jeli. 

Těch 50 jsem teda nedala, ale i tak jsem byla na sebe pyšná.

    Tentokrát mám fakt mega zpoždění, já vím. Pohltila mne jakási podzimní deprese, která se vyznačuje krom kyselého obličeje také tím, že pořád spím a vůbec nic se mi nechce. Tak zkrátka píšu až teď.

    V pondělí jsem si vyslechla Setovu vyčerpávající lekci na téma podnikání. Zvažovala jsem totiž prodej svých skvělých výtvarných počinů a potřebovala jsem zjistit, co by to obnášelo, když jsem se nechtěla stát řadovou uživatelkou fleru. Nic proti fleru, ale chtěla jsem být strašně originální. Nakonec jsem tuhle myšlenku ale zase odložila, protože vlastně asi tolik prodávat nechci. Alespoň zatím ne.  

    V úterý byl svátek. Vyrazili jsme se Setem (ano, Set podruhé) a s Renčou na výlet na kolobrndách. Už několik dní dopředu jsem začala vymýšlet výmluvy, hrozně se mi nechtělo. Kývla jsem ale, protože už delší dobu zvažuju koupi koloběžky, a taky jsem nechtěla sedět doma, když je příležitost vypadnout na vzduch a rozhýbat šunky. To jsem ještě netušila, jak moc je rozhýbu. Zvláštní článek o kolobkovýletu zde.

   Středu jsem zákonitě prospala.

    Ve čtvrtek mě probudil zánět močáku, což není zrovna něco, po čem člověk touží. Hodně mi to tedy zkazilo náladu. Přesto jsem si ale nakonec užila večerní impro představení. Tentokrát jsme totiž netrénovali, ale naopak sledovali trenéra v akci. A stálo to za to!

    Páteční dopoledne jsem věnovala údržbě svého zevnějšku a po roce navštívila kadeřnici. Večer se ale bohužel úplně nevydařil podle plánu, a tak jsem byla ráda, když jsem se dostala domů.

    V sobotu jsem se šla podívat, jak to vypadá v Meetfactory, kde spácháme část Miquiku, kterou mám teď na starost. Konal se tam Komiks fest a já se zamilovala. Říká si Myokard a kreslí ty nejskvělejší plakáty, jaké jsem kdy potkala. Jsou plné ironie a vtipu, jsou krásné a většina jich je o mně. Určitě.

    Týden jsem zakončila v čajovně s Tlampou, byla to ovšem schůzka pracovní – kvůli Miquiku. Podařilo se nám ale dát dohromady hezký koncept, jen realizovat!

A co jsem se naučila?

• Není Yogi čaj jako Yogi čaj. Nevěděla jsem, že se pod tímto názvem může skrývat i bílý čaj (prostě světlá ochucená voda), a ne jen mléčná, kořeněná dobrota, jinak nazývaná také masala. Bacha si na to dejte třeba v Dobré trafice na Korunní, kde se právě pod nadpisem čaje-nečaje skrývá Yogi-neyogi.
• Na typu koloběžky záleží.
• Na míře nafouknutí kol taky.
• Urinal Akut je celkem zázračná věc. A co si budem povídat, čas od času takovou zázračnou věc potřebuje každej. Nebo možná spíš každá.
• Halloween jako záminka se ožrat se u nás (jako v ČR, nepoužívám plural maiestaticus) docela chytil.
• Věřit všemu a všem se někdy nevyplácí.
• MeetFactory je moc zajímavej prostor.
• Znovu jsem si ověřila, že je mi mnohem bližší ironie a sarkasmus, než sluníčka a duhy všude. Ach, jak smutné. 

    Popravdě, tentokrát se mi nechce moc psát. Ale nemůžu vás přeci ochudit o další výplod své geniality. Bohužel si za boha nemůžu vzpomenout, co jsem dělala v pondělí. Takže:

V úterý rychloschůzka s kamarádem, potom koncert Trabandu. Ve středu Mime fest a Red bastard v hlavní roli. A školní plaváníčko. Čtvrtek? Impro! Po něm hospoda. Pátek patřil flákání, ostatně jako většina týdne. Sobotní tančírna. Nedělní boulder a kino.

Co z toho?

• Zjistila jsem, že i za krátkou chvilku se toho dá spoustu zajímavýho vyřikat. A poznat. Lidi, místa…
• Zjistila jsem, že od Trabandu je víc super písniček, než jen profláknutá Sára a Černej pasažér.
• Zjistila jsem taky, že na velikosti pánského přirození a kompenzaci sebevědomí možná něco bude. Red bastard, americký komik, mim, či za co se ten chlap vlastně považuje, zakončil své už tak relativně kontroverzní, ale zábavné představení tím, že se svlékl do naha. Dobře, nebyl první, ani poslední. Vtip měl spočívat v tom, že mluvil o velkých věcech. Pak stáhl spodky, které ovšem nic velkého neskrývaly. Což záhy sám uznal. Když se za něj ale začal tahat a hrát si na helikoptéru (točil si s ním jako s kabelkou), bylo to moc i na mě. Vlastně doteď moc nechápu, jak se mu ta mrňavá věc podařila roztočit. Každopádně sklidil zvrhlý obdiv zhruba tří čtvrtin sálu, zbylá čtvrtina zhnuseně prchala. Pravda ale je, že mít na tohle koule… (haha) To se jen tak nevidí. 
• Naučila jsem se plavat pod vodou. Trpěla jsem přesvědčením, že mám slabé plíce a že to je důvod, proč nedokážu uplavat pod vodou delší vzdálenost, než tři metry. A to ani s odrazem. Navíc jsem pravidelně končila na hladině, což jsem v danou chvíli nechtěla. Jak jsem ale tento týden zjistila, stačilo upravit techniku záběru a vydechnutí pod vodou a hele! Ono to jde najednou úplně samo.
• Vždycky, opakuju VŽDYCKY, se ujistěte, že zbytku hospody nevadí, když si dáte pivní sýr. Odér linoucí se z této pochoutky totiž spolehlivě přebil i vůni gulášovky a pečených žebírek až u vedlejších stolů. Ups.
• Neumím tančit. V sobotu jsme se s drahým vypravili do Vavruškovy sobotní tančírny. Zážitek to byl příjemný a obohacující. Průměrný věk návštěvníků se pohyboval kolem padesátky, což mě zase jen utvrdilo v tom, že stárnu. Překvapivě ale oni staříci předváděli profesionální výkony, za které bych se v tomto (ani jiném) věku rozhodně nestyděla. Doplňovalo je pár mladších profíků. A my. My jsme tvořili přechod k nepříliš početné skupince vlastně totálních začátečníků. Myslela jsem si, že tančit umím. Baví mě to. Jive, chacha, waltz… Ale to je taky všechno. Byla jsem nucena si uvědomit, že tance jako samba, tango, quickstep nebo foxtrot mi vůbec nic neříkají. Přemýšlím teď tedy, kde tyto mezery ve vzdělání doplnit.
• Boulder není pro bábovky. V neděli se mé sebevědomí posunulo někam k nule. Vyrazili jsme totiž na boulder, místo, kde se očekává, že polezete po horostěně bez jištění. Věděla jsem moc dobře, že prvním krokem je obout si takzvané lezačky, tedy horolezeckou obuv připomínající středověký mučicí nástroj. Řeknete si totiž o svou velikost bot a podají vám cosi, co by obulo tak tříleté dítě. Když tedy smotáte prsty do útvaru, který se vejde do uzoučké gumové špičky, podaří se vám nazout i zbytek boty a utáhnete všechno na botě, až se vám noha odkrví, můžete vyrazit na stěnu. Pokud se tedy dokážete postavit na nohy. Já s tím měla mírné obtíže, ale došla jsem k první stěně. Drahý mi ukázal, kudy bych měla lézt, na které chyty si smím stoupnout a kterých se smím držet, a taky jak mám potom seskočit zpátky na zem. Nutno podotknout, že jednodušší trasu už tam neměli. Vtip byl ale v tom, že na boulderu se obvykle začíná v jakémsi podřepu dole u země. Odtamtud by se člověk měl vyhoupnout, aby mohl pokračovat v lezení. A přesně v tom momentě jsem skončila. Jakž takž jsem se zavěsila rukama za první chyt, nohy – tou dobou už řádně odřené – jsem rozmístila rovněž na umělé výstupky, zabrala..! A nic. Zadek zůstal na žíněnce. Tak znova. Zatnula jsem všechny svaly, o kterých jsem v tu chvíli věděla, na pár vteřin odlepila pozadí od země a zase žuchla dolů. Začalo se mě zmocňovat totální zoufalství. Nedokázala jsem ani začít lézt to nejjednodušší, co se nabízelo. O pár metrů vedle se na převisu houpal do půli těla svlečený fešák. Svaly na něm hrály jedna radost. Chvíli jsem ho pozorovala, potom utřela slinu a šla to ještě zkusit. Z požadované výchozí pozice jsem nebyla schopná vylézt nic. Nakonec se mi podařilo vydrápat se alespoň po dvou trasách. Dvakrát jsem umřela, to vždy při seskoku. Ani tak nevadila výška, ze které člověk skákal, jako dopad na zrasované nohy. Tak moje snaha něco pro sebe udělat a hýbat se skončila hysterickým záchvatem na téma „jsem úplně neschopná a nemůžu chodit s lidma lízt“. Náladu jsme si šli spravit do kina. Drákula ovšem nepřekvapil. Už z traileru jsem tušila, že to nebude kdo ví  co. A nebylo. Pár lekaček, předvídatelný příběh, ani nebylo moc na co koukat, co se obsazení týče. Nejzajímavější na tom vlastně byla cesta domů z kina, kdy jsme v ulici slyšeli pískat netopýra. Trochu psycho.

Co jste se naučili tento týden vy? 

Cha! A teď jsem ještě přišla na to, jak se tu zarovnává text do bloku! Konečně.

    Za posledních pár měsíců se mi to stalo už několikrát. Jela jsem tramvají, koukala z okna, co se děje na ulici, a zahlédla jsem plačícího člověka. Naposledy to byla slečna něco málo přes dvacet, kudrnatá blondýnka. Stála na Ohradě před hotelem, u ucha držela telefon a v tváři se jí zračilo totální zoufalství. Pusu měla doširoka otevřenou a zkřivenou, ze zavřených očí tryskaly slzy a vzlyky házely s jejím štíhlým tělem. Druhou ruku měla jen bezvládně spuštěnou podél těla. Myslím, že potřebovala obejmout. Alespoň to byla první myšlenka, co mi proletěla hlavou. Ona tam ale stála sama. A plakala sama. Nebo spíš řvala. Navíc vystavená pohledům všech kolemjdoucích. Zastavil se někdo, aby se jí zeptal, jestli něco potřebuje? Ne. Pláčeme sami.

    A tak teď přemýšlím nad tou slanou vodou, co každému občas utíká po obličeji. Když se smějeme, lidi se rádi přidají. Když se vztekáme, často se někdo vzteká s námi. Ale pláč? Ten nás děsí. Utíkáme od plačících lidí a plačící lidé utíkají od ostatních. Je ostuda brečet? Když už se před námi náhodou někdo rozpláče, nejčastější reakce bude pravděpodobně „ale né, nebreč, to bude dobrý“. Já mám raději větu „jen se vybreč, jestli to potřebuješ“. Ony ty slzy totiž mají význam. Vyplavují ten děs, co se v každém občas nastřádá.

    Něco se nepovedlo, něco jsme neudělali, nebo udělali pozdě, nebo prostě udělali a ono to bylo špatně. Někdo nám ublížil, my ublížili někomu. Jsme unavení, „je toho moc“. Máme strach. Nebo krámy – chtěla jsem napsat, že to je důvod pro ženskou, ale ono často i pro chlapa, že?

    Někdy se zkrátka podlomí kolena každému. Co s tím pak? Schovat se před světem, vylejt oči, našroubovat zpátky úsměv a zpátky mezi lidi. Je to tak dobře? Takhle se to nosí, že? Usměj se. To chceme. Ať jsou vidět zuby, ať jsou všichni hepy. 

    Asi proto si hledáme místečka, kde nás nikdo nenajde. Výhledy do krajiny, kde jsme jen my, zastrčené koutky světa, pokojíčky a tma pod peřinou.

    Nechci tady pouštět depku do světa. Jen se ptám – pláčete sami? A kde? Co děláte, když se před vámi někdo rozbrečí?

Usmějte se – jestli chcete! :)

    Hodně přemýšlím, co chci vlastně napsat. Je toho tolik, co se mi honí hlavou. Právě jsem strávila týden na praxi v azylovém domě pro matky s dětmi, o víkendu jsem se potom vydala na afterparty CEJe. Obě tyto události mi přinesly mnoho myšlenek do hlavy a já vlastně nevím, jak je utřídit. Kdo nechce číst romány, může předem stránku zavřít.

    Začnu azyláčem. Doporučuju vám, abyste si k následujícím řádkům pustili písničku Perfect od Pink. Když si poslechnete text a.. vůbec k tomu prostě sedne. Najdete jí dole na stránce.

    Když jsem v pondělí vystoupila z autobusu, docela jsem se vyděsila. Vylezla jsem totiž na sídlišti, které působilo mimořádně depresivně. Dlouhou, zdánlivě mrtvou ulici lemovaly hradby šedých paneláků. Obloha byla plechová a foukal docela chladný vítr. Zkrátka atmosféra tak na to jít se zabít. Po pár minutách chůze jsem se ale vymotala do vilové čtvrti, kde už stál Kolpingův dům.

    Tohle zařízení pomáhá matkám s dětmi v nouzi. Nechají je tam rok bydlet, a to za předpokladu, že budou tyto matky spolupracovat a projevovat jasnou snahu se z nepříznivé situace dostat. Toho se snaží dosáhnout pomocí individuálního plánu, v němž si stanoví cíle, a ty potom plní. Nejčastějšími tématy jsou finanční situace, která je obvykle dost mizerná, a péče o děti a o domácnost. Ať už jde o zajišťování základních potřeb, výchovu a rozvoj dítěte, nebo třeba vaření. Stanovit si tyhle cíle a průběžně na nich pracovat jim pak pomáhají sociální pracovnice a lektorky, které je učí často základním dovednostem potřebným pro život.

    Umíte koupit kuře? Jasně, každý to přece umí. Tedy skoro každý. Setkala jsem se s maminkou, která nevěděla, že se prodává i jiné, než mražené kuře. Přitom ale byla sympatická a o svoje děti pečovala s láskou. Jen jí prostě tohle nikdo neřekl. Nikdo ji nenaučil tak banální věc, jako je nákup čerstvého kuřecího. To jen tak pro představu.

    Jinak v tomhle domě bylo v době mé praxe ubytovaných 8 žen, průměrný věk 22 let, 2-3 děti, těhotné, průměrná výše dluhů vyšší než 30 tis, až na jednu všechno Romky. Člověk se pak na špatnou známku ve škole už nedívá tak kriticky.

 Každopádně všechny nějakým způsobem projevovaly snahu něco se sebou udělat a začít časem fungovat tak, jako většinová společnost. Celá snaha všech zúčastněných byla vlastně fascinující. Jak zaměstnanci, tak do velké míry i matky, dělali, co mohli, aby se situace matek zlepšila. Škoda jen, že rok je na kompletní nápravu zoufale krátká doba.

    Já jsem se účastnila hlavně konzultací s maminkami, kde se rozebíralo, co zrovna řeší a na čem ta která pracuje. Každá byla jiná, a přesto toho měly tolik společného – nejčastěji rodinu, která je nenaučila fungovat tak, jak se očekává. Všechny si uvědomovaly, že mají nějaké problémy a že je třeba je začít řešit. A to není málo.

    Mísily se mi tedy neustále pocity radosti z toho, jak příjemní lidé se snaží všemi svými silami pomáhat lidem, kteří jsou velmi často dost nešťastní, ale ještě to nevzdali a dělají na změně, a pocity zoufalství z toho, jak těžká, dlouhá a často absolutně neoceňovaná ta cesta je.

    Úterní návštěva hospody s kamarádem mi bohužel náladu nezvedla. Tentokrát jsem se v diskuzi s ním neshodla ani na tom, jestli je den nebo noc, a ačkoliv hovor probíhal v přátelském duchu, hodně mě vyčerpal.

    Ve čtvrtek jsem konečně slavila narozky. První dvě hodiny na bowlingu, potom hospoda. Snažila jsem se nehodit si místo koule mašli, když jsem prvních 30 minut hrála úplně sama. Nakonec se ale slezlo docela hojné množství lidí a podařilo se jim narovnat mi zase náladu. Díky!

    No a teď ta áftr. Moc jsem se těšila, až zase uvidím celý skvělý tým CEJe, ale bohužel mě ten víkend docela zklamal. Všechno začalo šílenou cestou. Vyráželi jsme kolem šesté z Prahy směrem na Šumperk. Katel, který řídil, si odšoupnul sedačku tak, že jsem vzadu jela s koleny za hlavou, zatímco vedle pochrchlával nachcípaný Dominik. Časem se také přidali déšť, mlha a serpentýny. Raději jsem usnula, abych to nemusela všechno tolik vnímat. 4,5 hodiny v těchto podmínkách ale nešlo nevnímat. Kolem desáté jsme konečně mohli opustit vůz, abychom záhy zapadli do peřin.

    V sobotu probíhala reflexe celých příprav i akce samotné. Vyhradit ale na tak obrovskou věc tři hodiny, navíc dva měsíce po akci, mi přišlo úplně vedle. Výsledkem bylo, že jsem byla donucena otevřít ve své hlavě něco, s čím už jsem se rozloučila, velmi povrchně se na to znovu podívat a najednou se s tím znovu rozloučit. A já se s pěknými věcmi nerada loučím, navíc na několikrát.

    Odpoledne jsme s Katlem a s Verčou vyrazili na výlet. Původně jen do cukrárny v Bruntále. Znáte ten vtip o Bruntále a okolí? Ne? Dá se snadno vygooglit. Protože ale bylo krásně, svítilo sluníčko a místní krajina nám brala dech, rozhodli jsme se nevracet na základnu. Užili jsme si místo toho perfektní odpoledne venku.

    Večer proběhla ještě velká děkovačka, koukali jsme na videa z akce a do večera zpívali. Další fáze rozdrásání něčeho, co už bylo pryč.

    A neděle? Návštěva Velkých Losin a večer Signal festival. Zamilovala jsem se do tunelu ověšeného skleněnými krystalky, který celý zářil a neuvěřitelně se třpytil. Žasla jsem jako malá. A jako malá jsem pak taky poskakovala po kruhových svítících stupíncích, co různě měnily barvu právě, když po nich člověk hopsal. Zkrátka jsem díky všem těm světýlkám a procházce po noční Praze na chvilku zapomněla na všechno. A bylo zase dobře. Jo! A mám znovu svůj modrý klobouček. Aneb ať žijou nákupní řetězce. Ale já ho prostě nutně potřebovala. 

Tu jsou střípky:

• Hlady neumřete. Česká sociální záchranná síť je poměrně spolehlivá, a tak i když nemáte ani korunu, dá se to řešit.
• Když s dítětem nemluvíte, časem se vypne. Problém je ten, že už se nemusí podařit ho znovu zapnout. Ještě jsem neviděla dítě, které by hledělo skrze mě, když se s ním snažím navázat kontakt. Byla jsem ale za jeho krátký život zřejmě jedna z mála, kdo se o něco takového pokusil.
• OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí neboli sociálka) není drtič na rodiče, ale podpůrná instituce, která se snaží rodinám pomáhat. Tedy alespoň OSPOD na Praze 6 tak působil.
• Sociální pracovníci jsou fakt mizerně placení. Přitom toho musí sakra hodně vědět, orientovat se (nejen) v zákoně, dokázat mluvit s klienty a nezhroutit se z toho všeho. Odměnou jim budiž opovržení společnosti a označení socprcka.
• Přijít do všeobecně oblíbené hospody kolem osmé hodiny je pozdě.
• Přijít do všeobecně oblíbené hospody kolem jedenácté hodiny je stále ještě pozdě.
• Do Šumperka se jede pekelně dlouho, ale v okolí je toho tolik k vidění, že to za tu cestu stojí. Když teda jedete aspoň na týden.

Dalších sedm dní uteklo jako voda a je tu zase neděle.  Tentokrát je toho víc, tak doufám, že to dočtete. Praktické rady included.

• Když nějakou dobu moc nejíte, smrskne se vám žaludek. A do toho se pak vejde míň dobrýho jídla. Teda i toho špatnýho, ale tím se většinou nesnažíte přecpat, že.
• Když máte jít škrábat omítku a řeknou vám, abyste si vzali oblečení na převlečení, jen tričko to nevytrhne. Budete prostě zasviněný od hlavy k patě. K patě!
• Omítku před škrábáním nutno namočit.
• Lidi jsou buď celkem vtipní, nebo úplně blbí. Chci věřit, že a) je správně, když na Výstavišti zaslechnu větu „Ten orloj dneska vypadá nějak dobře.“ 
• Umím z hlavy mnohem větší množství písniček od Chinaski, než bych si kdy myslela.
• „Hvězdné“ obsazení není zárukou kvalitní hry. Konkrétně Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v Činoheráku bylo fakt podivný. Přitom hrál Polívka, Chýlková, Vetchý… Za sebe nedoporučuju, víc se k tomu snad vyjadřovat nehodlám.
• Word neopravuje slovo Činoherák.
• Tréning divadelní improvizace je pěknej záběr na mozek. Koncentrace. Vnímání okolí. Akce a reakce. Perfektní zábava!
• Všechno je to v hlavě. Všechny zmatky, úspěchy i neúspěchy, klidnej i rozháranej život. Všechno naše volba. (To je ale moudro, co?)
• Diakritika je hrozně zajímavá věc. Laskovani. Laškování nebo láskování? Vim, že to druhý slovo jsem si patrně vymyslela, ale smysl dává. Zadanej nebo žádanej? Nebo obojí?

    Musím se přiznat, že tento týden jsem měla hlavu plnou myšlenek, ve kterých jsem se trochu topila. Nedávala jsem proto pozor na ty drobné radůstky a zajímavosti, kterých si chci běžně všímat. Z tohohle mimózního stavu mě vytrhly až moje narozeniny a víkendová akce s dětma, které jsem se musela zúčastnit. Postřehů proto tentokrát nemám tolik.

• Věci, které dělám automaticky, pro ostatní vůbec automatické být nemusí. Aneb učíme se pořád a všichni.
• Mít narozeniny je super. Zvlášť, když máte rodinu, přítele a kamarády, kteří na vás myslí.
• Mít narozeniny je trošku depresivní. Od 18 vejš už jen depka. (Nutno brát s rezervou, samozřejmě.)
• Lidi neumí recyklovat. Žila jsem v domnění, že recyklační osvěta průběžně probíhá a že se jí už větší část lidí řídí. Jistá snaha se asi projevuje, to se musí nechat. Ale naše skautská klubovna, přesněji obsah jejích košů na třídění mě upřímně vyděsil. Koš s nápisem „bio – půjde na hnůj“ obsahoval dětskou plenu. Koš na plasty se pyšnil kelímky od jogurtu. V pořádku. Kdyby na nich nezůstala ta kovová víčka a spousta jogurtu. Taky jsem v něm našla krabici od džusu. Na té bylo z plastu leda tak víčko. Nevěděla jsem, že to ještě neumíme. Chápu, že informační nálepky na popelnicích nikdo nečte, tak prosím ty, kdož čtou aspoň tohle, aby šířili osvětu.