Ahoj ahoj! Co se dělo? 

Mám víc štěstí než rozumu, protože jsem se protlačila na zážitkovku (rozuměj zážitkovou pedagogiku, téměř beznadějně obsazený volitelný předmět). Juch! Taky mám trošku smolíka, protože jsem ztratila svůj nový modrý klobouček. Asi mi nebyl souzen, nebo co. 

Kapitán(ka) ze mě oficiálně není, ale dostala jsem čokoládu za statečnost. 

Byla jsem na vtipným fesťáku, kde jsem se úplně neplánovaně seznámila se super lidma. Tak mě napadá - dá se na takový akci seznámit plánovaně? A pak jsem brzo ráno stopovala do Prahy (poprvé!). Byla mlha a zima, celkem strašidelný prostředí samo o sobě. Trošku jsem se bála, ale měla jsem kliku na řidiče a bylo to super. V Praze jsem se vozila jako princezna na člunu po Vltavě a seděla pak celý den na jezu, kterým projely stovky lidí. A bylo krásně, pražilo sluníčko. A pořád je vlastně krásně. Ať žijou sluníčkový nálady! 

Tak teď k tomu, co jsem se z toho všeho teda naučila:

• Když něco opravdu moc chcete, nevynechejte žádnou možnost nebo skulinku, jak toho dosáhnout. Může to klapnout!
• Míchat míchaný drinky je moc špatnej nápad. Moc moc moc špatnej.
• Míchat pivo a víno s colou není o moc lepší nápad.
• Moudro tatínka vedoucího synka (asi) do školky: „Víš, jakou výhodu má ten lísteček? Že se pod něj třeba může schovat brouk a není mu pak horko.“
• Překonávejte svoje hranice, je za nima někdy docela zajímavej svět. 
• Choďte mezi lidi a mluvte s nima. Jsou totiž super!

    Byl pátek 19. 9. 2014, když jsme se zase všichni sešli, tentokrát v Roztokách u Křivoklátu, kde se nachází tréningový kanál. Všichni měli dobrou náladu, a to dokonce i přes to, že nás čekalo několik testů. S těmi jsme bojovali až do večera.

    V sobotu ráno už nás ale čekaly neopreny, lodě a hlavně voda. Hodně vody. Rozdělili jsme se do několika skupin – část se šla sebezachraňovat, tedy skákat do vln, plavat v nich a zkoušet různé způsoby záchrany ve vodě. Druhá půlka se vydala na lodě – někdo na kanoe, někdo na kajaky, někdo na rafty.

    Já začala na kánoi, protože na té jsem si připadala nejjistější. Cvakly jsme se po druhé vlně a má jistota byla tatam. Benzín se nás ujal a ukázal se jako skvělý instruktor, takže jsme trénovaly s Terkou pod kanálem alespoň přejezdy v proudu, zatímco kolem co chvíli proplul nějaký kajak, ať už řízený, nebo prázdný, přiskákal po vlnách raft, nebo jen plaváček. Čas ale běžel rychle, a tak už jsme se po krátké chvíli přesouvali na raft.

    Sice jsem do teď nepochopila, jak se ta věc ovládá, neb jsem měla dojem, že ať hrabu pádlem do vody, jak chci, voda nás unáší pořád stejně. Ale aspoň je docela stabilní a hezky to na ní houpe, takže jízdu na raftu jsem si víc než užila. Navíc instruktoři Kulda s Liškou, kteří s námi na nafukovačce jeli, ve mně budili dostatek důvěry na to, abych se nebála.

    Věděla jsem ale, že nás stále ještě čeká kajak. Malá, jednomístná lodička. Vratká. Pro mě nepředvídatelná. A já už byla unavená. A bála jsem se. Hodně. A tak začalo takové úplně nepatrné drama. Nejdřív jen pro mě, protože ostatním se sice třeba na kajak nechtělo, ale instruktora Kubu absolutně nevzrušovalo, že mluví s lidmi, většinou začátečníky, a ne s podřadnou skupinou opic, a tak všechny pomocí nevybíravého slovníku a hrubého chování vykopal do kanálu. Jestli to čteš, tak si prosím uvědom, že je jedno, jak jsi dobrej na vodě. Když se chováš jako debil, nikoho to nezajímá.

    Já ale zůstala nad kanálem. Dolehla na mě únava, ruce se mi třásly a po tvářích se začínaly koulet slzy, protože hukot vody v kanále mě ve spojení s loďkou, do které si téměř neumím ani sednout, upřímně děsil. Většinu dopoledne jsem byla přesvědčená, že do toho prostě nesednu. Nejsem přeci sebevrah, neumím to na kajaku. Jenže všichni do toho sedli, i když to neuměli. A už byli dávno dole. 

    Nahoře se mnou zůstal Silva, který nekřičel a nechoval se ke mně jako ke zmiňované podřadné opici. S ledovým klidem ignoroval můj hysterický záchvat a snažil se mi pomoct zaháknout šprajdu. Šprajda je ta věc, kvůli které do kajaku nenateče voda, když se překlopíte. Taky je to ta věc, kvůli které z lodi nevypadnete, když se překlopíte. Taková malá smrtonosná pastička. Ta musí tedy na lodi držet, to zajišťuje guma po obvodu. Vší silou jsem se snažila šprajdu natáhnout, ale svaly už vypovídaly službu, a tak nám to dalo dost práce.

    Aby se šprajda nestala smrtonosnou pastičkou, musíte umět tzv. vykrysit. Tedy uvolnit si pod vodou onu šprajdu, abyste mohli z lodi vyplavat (k tomu slouží ouško, za které když vezmete, šprajda sklouzne). To jsem neuměla, takže jsem poprosila Silvu, abych si to ještě na klidné vodě vyzkoušela. Tušila jsem totiž, že to budu brzy potřebovat. Podařilo se, takže jsme mohli vyrazit do kanálu. Nutno podotknout, že jsem stále ještě brečela, pokud se tomu tak dá říkat. Hýkajíc jsem se rozjela směrem ke kanálu. Byla jsem už téměř smířená se vším. Nedávno jsem si řekla, že budu statečná a budu zkoušet nové věci, tak teď to mám. Aspoň mi nikdo nebude moct vyčítat, že jsem to ani nezkusila.

    Vážně nevím proč, vážně nevím jak, ale kajak se najednou stočil úplně vedle kanálu. To je přesně to, neumím ujet ani pět metrů rovně na klidné vodě, jak po mně můžou chtít, abych v tom vjela do takových vln?! V plné rychlosti jsem to narvala do zdi vedle. Pokusila jsem se tedy vypádlovat zpět a trefit se konečně do uličky smrti (jak jsem v tu chvíli kanál vnímala). Vtip byl ovšem v tom, že po pravé straně kanálu byl ještě náhon do nedaleké elektrárny. Vypadalo to asi takhle:

                Onen náhon mě ovšem začal stahovat. Stihla jsem se ještě zachytit jednou rukou na na obrázku označeném rohu a zoufale se ptala Silvy, co mám dělat. Suše odpověděl, že mám počkat. Dosoukal se ke mně, vytáhl mě z kraje náhonu a zdálo se, že už bude všechno v relativním pořádku. Omyl. 

    Kdo ví jak, znovu jsem začala pozadu sjíždět do náhonu, tentokrát už jsem ale neudržela rovnováhu a kajak se se mnou otočil. Jakoby najednou někdo zapnul slow motion, čas hrozně zpomalil. Visela jsem z lodi hlavou dolů, samozřejmě pod hladinou. Kupodivu jsem si ani nelokla. Asi se probudil ten hroch ve mně, neb jsem zavřela všechny klapky, které má hlava obsahuje, a nic mi nikam nezateklo. Začala jsem přemýšlet, jak se odtamtud dostat. Snažila jsem se nahmatat ucho od šprajdy, ale nedosáhla jsem na něj. No jo, vždyť říkali překlonit. Tak jsem se předklonila. Byl to dost zvláštní pocit. Znovu jsem se natáhla po záchranném očku a podařilo se. Zatáhla jsem, šprajda povolila a já byla zase nad vodou. Čas zase nepříjemně zrychlil. Silva na mě ještě stihl houknout, abych se chytila toho kajaku, který se snažil držet, proud mě ale strhl a já zmizela v záhybu náhonu. Byla jsem už celkem spokojená. Dostala jsem se z kajaku, a jestli umřu namotaná na česlech nebo rozsekaná v turbíně, to už mi bylo jedno.

    Snažila jsem se zachytit, ale břeh tvořila vysoká kamenná zeď. Naštěstí z ní trčela jakási trubka, za kterou jsem ve finále zůstala viset. Byla jsem pyšná, protože jsem stále ještě držela pádlo. Zároveň jsem si přišla hrozně. Silva vypadal docela zoufale, když jsem ho nedobrovolně opouštěla. Kdybych dala na svoje pocity hned na začátku, nemusela jsem svou blbostí obtěžovat hned několik lidí. 

    Seshora se ozývalo mírně zděšené „najděte Rejži, najděte Rejži!“. Snažila jsem se odpovědět, vždyť jsem byla hned kousek pod nimi. Volala jsem, ale nikdo mě přes hučící vodu neslyšel. Deprimující. Usoudila jsem tedy, že mě tam dříve či později najdou a dělala všechno pro to, aby mě proud odtamtud nevzal. Konečně se na protějším břehu objevil Fialík s Liškou a možná ještě s někým. Nade mnou se vynořila hlava Karlíka. Podala jsem mu alespoň pádlo a dál čekala, jak mě odtamtud dostanou. Náhon byl hluboký a proud silný. Fialík pro mě nakonec hrdinně skočil (jištěn ze břehu) a přetáhl mě k žebříku na druhé straně.

    Jak se ukázalo, nikdo nevěděl, jak náhon za kovovými vraty vypadal. Nikdo nevěděl, že se k němu nedá jít, protože je tam plot (ten mí zachránci museli přelézt). Náhon byl nakonec dost dlouhý a ještě by chvíli trvalo, než bych se zastavila o česla. Krom toho, dál byl břeh níž a skláněly se nad něj různé větve, takže bych se mohla asi chytit i tam.

    King se kvůli mně pěkně proběhl, protože prý běžel podél náhonu až k elektrárně a volal na mě. Nejsem si jistá, jestli to někdo neřekl jen jako vtip, pořád jsem byla dost v šoku, když jsem to zaslechla, ale lidé z okolních chat mu na volání „Rejže!“ prý odpovídali „nemáme!“.

    Když jsem se znovu objevila na břehu, všichni se chovali, jako bych byla hrdina dne. Já, pitoma. Byla jsem ale vděčná za všechna obejmutí, pusy a slova podpory, potřebovala jsem je jako sůl. Potěšil mě také Liška, který měl ten dobrý nápad vzít mě v rámci rozptýlení hned znovu na vodu. Na raft, samozřejmě, jinam by mě nedostal. Bylo to jako pouťová atrakce, a tak jsem vážně na chvíli zapomněla, že jsem pořád docela vyděšená.

    Po obědě jsme šli znovu na vodu, tentokrát mě čekal blok sebezáchrany (jaká ironie, že?). Skákali jsme do proudu a snažili se z něj zase vyplavat. V půlce programu jsem to ale vzdala, byla jsem už příliš unavená, odřená a okopaná od nepovedených pokusů vyhnout se překážkám. Také selhaly moje hroší klapky a Berounka mi přestala chutnat. I můj trávicí systém se s ní odmítal kamarádit. Večer už jsem moc nevnímala. Čekala jsem jen, až si budu moct jít lehnout. 

    Pocit smíření a klidu nastal, když jsem se vpila do spacáku, Ježour nám hrál na dobrou noc a mně v uších znělo jeho „…nepochopitelná touha plout, radši shořet, než vyhasnout…“

www.youtube.com/watch?v=k7331JWEylE

Krásné pondělí všem! Protože jsem se o víkendu neutopila (můžete se těšit na další článek na toto téma), můžu s vámi opět sdílet pár poznatků, co jsem nashromáždila za uplynulý týden. Tady jsou:

• Šlehat kakaové těsto vedle sušáku s bílým prádlem není zrovna geniální nápad.
• Lidé se na vás víc usmívají, když jim dáte najíst.
• Sehnat ideálně dámský symetrický černý klobouk, aby člověk vypadal jako frajer, je mission impossible. Zato důchodcovské hučky, barety a povlaky na gauč letí.
• Modrý klobouk přitahuje mnoho zvědavých pohledů. Nebo jsem měla něco na xichtě a nevím o tom.
• S hlavou pod vodou se čas neuvěřitelně táhne.
• Když vypijete dostatečné množství říční vody, nemusí vám potom být úplně dobře. 

Zdravíčko! Máte se dobře? Doufám, že to aspoň ujde. 

Abych vás mohla pravidelně těšit svým psaním, vymyslela jsem si miniprojekt "co jsem se naučila tento týden". Ne, nehodlám tu sdílet zápisky z přednášek (protože ty stejně většinou nemám). Chci si všímat drobností a zajímavostí, co mě v týdnu potkaly a nějak zaujaly, překvapily, něco mi daly. 

Tento týden to byly tyhle poznatky:

    Tak je to za námi. Je něco málo po půlnoci a nás už čeká jen cesta domů. Sedíme v krčmě, kytary v rukách Davida a Stenliho duní a Mravenec dovádí dílo k dokonalosti melodiemi, které díky jeho hbitým prstům zpívají housličky. Poslouchá je skupina velmi unavených lidí. Oči se jim klíží, tváře ztuhly únavou. 

    Všem ale tepe v těle stejný rytmus, a to nejen podle písniček, které zrovna zní. Všichni totiž mají na krku skautský šátek, ať už doopravdy, nebo jen pomyslně. Ten je spojuje. Všichni společně týden tvrdě pracovali, aby potěšili zhruba 700 mladých lidí. Pod jejich rukama vyrostlo tábořiště i program, jejich zásluhou vznikala videa, ale i noviny nebo fotky. Díky nim jsme si mohli užívat koncerty nebo vyhodit smetí do prázdného koše (což je podstatná součást každé velké akce!). Statečně se řídili heslem "sleep is for the weak", aby se stihlo všechno, co bylo zrovna potřeba. Odměnou za to vše jim byla společnost skvělých lidí a zkušenosti. 

    Není to málo, ale nepřestane mě udivovat, kolika dobrovolníkům tohle stačí ke štěstí. Mám hned z toho světa takový nějaký lepší pocit. A další poznatky nasbírané během jamboree?

• Maďaři vědí, co je to styl a sebeprezentace a mají sakra pěkný kluky. Takovou koncentraci nepřeslazených krasavců už jsem dlouho neviděla. A holky taky stály za to. 
• Češi dost možná tuší, co je to styl, ale pojem sebeprezentace nás zatím míjí.
• Maslowova pyramida potřeb nemyslí na případy, kdy potřebujete opravdu nutně vyřešit řadu jiných problému, než je to, že se vám chce čůrat, máte hlad nebo už jste tři dny nespali. 
• Švédsky mluvící Linux je pro mě téměř nezvladatelný oříšek. 
• České nadávky obsahující zvučné "er" doplněné hysterickým "help" dokážou přivolat téměř kohokoli.
• Práce kolem stage, zvučení a vystoupení vůbec je pro mě nepochopitelná, ale fascinující. 
• [:Fišer:] švédsky znamená prdět.
• [:Seretlek:] maďarsky znamená miluji tě.

    Konečně jsem si našla chvilku, abych vypustila myšlenky - chtělo by se říct, že na papír. Dnešní dojmy byly totiž moc silné na to, abych je nosila v hlavě další den. 

    Tak to vypuklo. CEJ sice běží už nejméně od včerejšího večera, dnes se ale rozběhly naše programy. Já a František teď konečně můžeme pozorovat, co jsme to vlastně stvořili. Je to zajímavý organizmus, který si do jisté míry žije svým životem. Vlastně je to jako to mrně, které se více méně nedožaduje vaší pozornosti, dokud mu něco nechybí. Třeba hračka, čili účastníci. Nebo jídlo, čili materiál. Nebo spánek. Spánek chybí všem, a komu ještě nechybí, tomu chybět jistě brzy bude, ale to se musí vydržet.

    Dnešek byl dlouhý. Když koukám na hodiny, vlastně mluvím už o včerejšku. To nevadí.

    Začali jsme tradičním ranním plaváním. Vzhledem k tomu, že mě dnes vzbudila vyděšená Renča slovy: „Rejže! Zaspaly jsme plavání, je 6:45!“, vyskočila jsem z postele rychleji, než kdy jindy, a až v rybníce mi došlo, že jsem si dnes chtěla po dvou probdělých nocích dopřát půlhodinku spánku navíc. Byla jsem ale ráda, že jsem neporušila náš ranní zvyk. Dnes se navíc nad hladinou válela hustá mlha, která tomu ránu dodávala zvláštní nádech. Bezděz, na který se plaveme dívat, dnes úplně zmizel v hustém mléce, které se rozlilo nad Máchovým krajem.

    František se ráno začal strachovat, že hrozně zmokneme. Ono totiž hrozně pršelo. Naštěstí ale docela brzy přestalo, a pak už nám počasí jen přálo. Mohli jsme tedy připravovat odpolední šílenství, které máme na svědomí. Dávali jsme dohromady poslední materiál, vyháněli jsme dobré duše na nákupy a rabování popelnic, abychom měli dostatek materiálu na recyklační dílnu, naháněli jsme servisáky, kteří nám měli pomáhat s realizací programu. Ti ovládají schopnost zašít se, když je nejvíc potřebujete, na výbornou.    

    Po celém areálu běhala spousta lidí, někteří z nich byli pěkně nervózní, někteří vůbec. Naštěstí spolu ale tihle lidé dokázali mluvit, ať už osobně, nebo přes vysílačky, jejichž chrčení, skřípání a vrkání je den co den slyšet po celém areálu. Do dnešního dne jsem netušila, k čemu všemu je taková vysílačka dobrá. Kromě toho, že můžete snadno kontaktovat, koho zrovna potřebujete, a rychle tak řešit různé problémy, může vám dodat pocit, že jste hrozně důležití. Aspoň já jsem si tak připadala. A co si budem povídat, každý si někdy potřebuje (aspoň) připadat důležitej.

    Po prvních nachozených 20 kilometrech jsem si vypůjčila koloběžku. Přesuny přes celou plochu programové louky i kempu mě totiž začaly vyčerpávat víc, než jsem potřebovala. Nutnost být na více místech najednou navíc vedla k tomu, že jsem se přestala bát na oné koloběžce rozjet. Strach šel stranou, nezbyl na něj čas. A tak se ještě víc těším, až si tu brndu koupím taky!

    Najednou se ale stalo, že byly obávané tři hodiny odpoledne a naše programy se jako velký, naložený vozík začaly spouštět z kopce. Servisáci byli na svých místech a věděli, co mají dělat, většina účastníků dokázala odhalit, kde mají v určený čas stát. A já drandila kolem na koloběžce s uchem na vysílačce a nestačila se divit, že to vážně funguje. Že to, co jsme jednoho zimního večera vyplodili na papír, se teď skutečně odehrává. Že programy jsou v plném proudu, a i když se občas z programu ztratí nějaký línější Slovák nebo zmatený Maďar, nebo nám chybí pánvička na pražení červíků, všechno se vlastně sune ke zdárnému konci. Sýčky, kteří nám zvěstovali déšť, jsem úspěšně ignorovala.

    Nic z toho by se ale neobešlo bez mohutné podpory celého zbytku týmu. Ráda bych vás všechny vyjmenovala, ale asi na to raději časem vyhradím samostatný článek. A tak vám teď jen poděkuju, protože jste skvělí a já si vážím toho, že tu spolu jsme a fungujeme. Jdu spát. Zítra totiž ten mumraj začne nanovo!

Už jste někdy byli na Žižkově? A kolikrát jste seděli na Parukářce? 

Je léto. Je horko, skoro večer. Pofukuje teplý vítr, ale lístky stromů se skoro nehýbou. Pivo tiše teplá a před hospůdkou sedí dva, kteří tu vedle dětí a psů dotváří tu pravou žižkovskou atmosféru. Jak to jen dělají..? Asi je to těmi harmonikami, na které hrají. Žádný nástroj se snad k těmhle kulisám nemůže hodit víc. Jde z nich tolik radosti a smutku, tolik svobody a bolesti. 

• Svoboda polonahých dětí běhajících kolem
• Bolest, když ti šlápnou na duši
• Smutek z konce
• Radost letního dne

Tolik emocí. Asi proto tak ke křivolakým uličkám téhle staré, bláznivé čtvrti sedí. A co nedokreslí akordeon, doplní kytara. Hubený chlapík ve slamáku navíc zpívá texty, které nemají chybu. Jsou totiž o životě a ze života. Každý si může dokreslit v mysli svůj obrázek. 

Jen škoda, že z bunkru zní ducání debilní rádoby hudby, která postrádá melodii i smysl. Holka vedle pořád civí do mobilu, zatímco její milý jí klimbá na klíně. A to všechno sleduje Žižka z vedlejšího kopce. 

...

Hlavně mít selfie s přítulkou a poustnout to na fejs s komentem, jakej maj cool večer. Jak jsem ráda, že můj mobil se dávno vybil a teď mi bez povšimnutí spí v kapse. 

A obecenstvo? Například slečna v tunice s motýlky. Je krásná, je těhotná. Sedí na kandelábru vedle hospůdky a přivírá oči. Snad je unavená, snad poslouchá a nasává tu energii. Dál cyklisti a dlouhovlasé existence s červenými obličeji. Hubeňoura ve slamáku střídá česky mluvící Brit, který sice úplně mění náladu celého prostoru, ale ničemu to nevadí. Kousky, které předvádí na kytaru, jsou ohromující. 

Nastupuje ještě Viktor Žižkov, který vykládá o "epochálním významu Parukářky ve světových kulturních dějinách". Mluví o Haškovi a Neumannovi. Po něm praštěná hippiesačka zasedne s kytarou za mikrofon a spustí ukolébavku na téma "jsem nezkrotná jako uragán". Je tak nezkrotná, že se raději rozhodnu v polospánku pro návrat domů. 

Znovu mi ten kopec ale ukázal, jak fascinující místo to dokáže být.

(Pro dokreslení si pusťte alespoň ukázku Mrtvolek od Mirka, jinak další jeho písničky třeba tu.)

Dobře, dobře. Řekli jste si o to. Chtěli jste detaily, budete mít detaily. Tedy alespoň některé z nich. Můžete si teď brouzdat v bodech, které ale nejspíš nebudou obsahovat časovou značku. A z pátka si toho vážně moc nepamatuju, tak mě můžete v komentářích třeba doplnit. A vytvoříme tak vlčkovickou minikroniku zážitků. Nebo tak něco.

1)      Vlčkovice á la family festival. Na každém festivalu běhá nebo leží v kočáře spousta dětí. Tady tomu nebylo jinak. Tedy až na to, že děti neležely v kočárech, ale většinou visely v šátcích nebo jen v rukách svých pečovatelů. Ty větší si mohly hrát na prolejzačkách, koukat na divadélko, nebo něco vyrábět. Fascinující bylo, že na rozdíl od jiných festivalů, kde jsou děti prostě proto, že jejich drazí rodiče nesehnali hlídání, tady byly rodiny často prostě spolu. Děti nebyly na obtíž. A palec nahoru mladým rodičům, kteří své malé princezně dokonce koupili velká růžová sluchátka, aby jí nerozsakrovali sluch hned v mládí!

2)      Vlčkovice á la food festival. Musím pochválit jídlo, které bylo na festivalu k dostání. Ochutnala jsem perník (mňam), rybízový koláč (double mňam), gulášek (mňam), pečené jehně (hádejte co), kuskus se zeleninou (…) a možná ještě něco. Všechno chutnalo báječně a neutrhlo mi to kapsu. To jsem jako nepředvídající a vlastním jídlem nevybavená velmi ocenila. Krom toho, obsluha jídlostanu byla taky vždy příjemná, což se až tak často nevidí.

3)      Tím se dostávám k obsluze baru(ů). Nejen, že v pátek byly k dispozici lihovky, abychom si mohli (nechat) podepsat kelímek od piva jako ve Starbucks, což často usnadnilo další seznamování, ale chlapci Ondra a fakt promiň, nejsem si jistá.. Tomáš? Petr? byli fajn. 

4)      Příště bych zvážila možnost dát si pivo/limo do skla, ale teď jak nad tím přemýšlím, děti a ovce se zapíchanými střepy v nohách… Kdo to chce?

5)      Průvodkyně při prohlídce statku mluvila potichu.

6)      Cenu Vlčkovického Lumíra letos vyhrál Adam, kontrolor pásků na ruce u vstupu do ovčína. Pro někoho drsnej vyhazovač, pro někoho cucák - záleží na pohlaví, věku a výši ega hodnotitele. Podezíráme Jonáše, že to zpunktoval, aby se náhodou vítězem nestal on. Liška jedna podšitá - bylo to o fous. 

7)      V sobotu svítil měsíc úplně jako blázen. Patrně byl úplněk. Úplně.

8)      Ještě jsem nezmínila promítání filmů a chillout scénu, protože film jsem neviděla ani jeden a v chilloutu jsem se nezdržovala moc dlouho. Ale bylo to tam. A Vašek povídal, že filmy byly docela dobrý. A v chilloutu byl k vidění super vyjící vlk na konci chodby (dobrej detail, ne?).

9)      Co ovšem vůbec není detail – a tím víc se stydím, že jsem to nezmínila už v prvním článku – jsou dobrovolníci. Díky nim stály stánky, latríny se zajímavými obrázky uvnitř i zvenku, prodávalo se, co se dalo, a kdo ví, co všechno ještě měli na svědomí. Můžeme být tedy rádi, že se tak pěkně starali, no ne?

10)   Desátý detail nechávám na vás, doplňte si ho podle libosti!

Byl pátek 11. 7., když jsme se s Magdou a s Annie sešly na Roztylským autobusáku. My a další řádka natěšenců, která mířila tam, co my - do Vlčkovic. Jen se za náma zavřely dveře autobusu, spustila se pěkná průtrž mračen. Holky se dívaly z okna trochu otráveně, prý že to snad přejde. Já se dívala spíš s mírnou obavou, neb jsem z lenosti nechala bundu doma. Trochu jsem doufala, že ji za a) nebudu potřebovat a za b) že mi ji případně nějaký okouzlující džentlmen na místě půjčí (a zachrání tak mě, neodolatelnou v nesnázích, že). 

Když jsme vystoupili ve Voticích, sice trochu poprchávalo, ale dalo se to vydržet i bez zásahu zmíněného gentlemana. Horší bylo, že první autobus měl dobrou 3/4 hodinu zpoždění. Ujel nám tedy jediný možný spoj, který navazoval. Do Vlčkovic jsme se tak dostali hlavně díky ochotnému řidiči nějaké jiné linky, co to měl zrovna při trase a mohl nás tak alespoň přiblížit k cíli. 7 km pěšky se totiž nikomu jít nechtělo. 

Po nějaké chvilce chůze se před námi objevila dlouho očekávaná cedule "Vlčkovice" a zářivě žlutá a úplně vlčkovická zastávka. Byli jsme na místě. Jen, co jsme se s holkama zabydlely a seznámily se se sousedy, mohl doopravdy začít ten nejpohodovější víkend za dlouhou dobu.

 Ani nevím jak, pátek utekl hrozně rychle a ani jsem pořádně nenavnímala kapely, které hrály. Velkou část večera jsem totiž zodpovědně vybírala u infostánku, která z vlčkovických mikin mi bude slušet nejvíce a hlavě - z čeho ji zaplatím. Tento problém se po hodině zoufání vyřešil za mě (našla jsem dříve schované penízky), a tak jsem se stala hrdou majitelkou zářivě modré "hoodie". Tímto bych chtěla poděkovat Julče a Ivance za rady, a všem, co mi tu mikču pochválili, za podporu. A pořiďte si tam příště zrcadlo! :D

Sobotní den začal líně. Vlastně byl líný tak nějak celý, ale přesto jsme toho spoustu stihly a viděly a dělaly. S holkama jsme sledovaly některé části fotbalového turnaje (pěkně z lehu v trávě), navštívily výstavu obrazů Martina Salajky, nasmály se u divadla Víti Marčíka, nacpaly se pečenou ovcí (mňam!), pospávaly u vystoupení autorů blogu 1000 věcí, co mě serou. Pak jsem se odhodlala zkusit akrobacii na šálách a úplně jsem se nadchla! Asi poprvé v životě mi nevadilo viset hlavou dolů a dokonce se při tom houpat. Škoda jen, že zrovna tahle radůstka není z nejdostupnějších. A+M si zase vyzkoušely slackline. Taky jsme si prohlédly statek a odpoledne a k večeru jsme poslouchaly další menší hudební vystoupení. V průběhu celého víkendu jsme ozobávaly třešně, kterými byly okolní stromy obsypané. S Julčou jsme pak vymýšlely, na který z nich by se lezlo nejlépe, abychom se dostaly k těm nejzralejším kouskům, co provokovaly v korunách.

Annie večer docela rychle odpadla, ale já jsem nějakou náhodou vydržela hopsat ještě ve dvě ráno pod podiem. Když skončila oficiální hudební produkce, přesunuli jsme se s k ohni, kde až do rána zněla kytara a možná i nějaký bubínek, už si nejsem jistá. Trochu jsem se lekla, když jsem zaznamenala, že vychází slunce. Noc byla pryč, ale já byla úplně spokojená.

V neděli dopoledne se ještě konala bohoslužba Ládi Heryána. Po Michalovi využil možnosti zahrát si nějakou oblíbenou písničku Šrája. Co tam zahrál, si můžete poslechnout tady. 

A byl konec. Opouštěla jsem ten statek, zlatá pole kolem něj a tu neuvěřitelnou atmosféru vůbec s takovým tím pocitem, že jsem tam nebyla naposledy. To místo totiž přitahuje takový zvláštní druh lidí. A ten vydává takovou energii a sílu, ale taky pohodu, kterou člověk někdy prostě potřebuje načerpat!

Je sobota, 6:35 ráno. Obloha ještě dospává pod mrakem, ale místy se konečně prodírají první sluneční paprsky. Vlak letí po kolejích. Mířím do Příbyslavi, kde se koná další přípravný víkend Středoevropského jamboree 2014. Trochu se ho děsím, protože jsme s Františkem prošvihli pár důležitých deadlinů, ale mnohem víc se těším na tu hromadu skvělých lidí. Jsem neskonale vděčná, že se něčeho podobného můžu účastnit. 

Ručník. Zapomněla jsem ručník. Jsem cestovatel na houby. To je přeci základ! Jedu sice jen na jednu noc, ale to mě neomlouvá. No, budu se muset držet Gumova hesla "co nemáme, to nepotřebujeme".

Hele, jaká chvilka stačí, aby vylezlo slunko. Projíždíme kolem obilného pole. V téhle části roku mi vždycky připomene Malého prince. Měl vlasy stejně tak zlaté, jako jsou ty obilné klásky, i když mají ještě chvilku času, aby dozrály. Ta naše česká krajina mě nikdy nepřestane bavit. Pole, rybníky, louky, lesy... Pořád ještě existují krásná místa a jeden z mých oblíbených pohledů na ně je právě z vlaku. Támhle se u trati červenají vlčí máky, vedle teče potůček. 

Doufám, že moc nevadí, že jsem se nezapsala do tabulky účasti. Sice mi jí připomínali asi 3x, ale přeci o mně vědí... Uvidíme. 

...

A je to. Těch pár hodin uteklo jako voda. Zase sedím ve vlaku, tentokrát směrem na Prahu. Nevím, čeho jsem se bála. V tomhle týmu se přece dá (a má) o problémech (jako je nestíhání deadlinů) mluvit. Žádná tragédie se neděje. Další drobnosti vyjasněny, natěšenost na jamboree opět na maximu. Kdyby to tak fungovalo všude...

V sobotu mě čekal na nádraží uvítací výbor, takže jsem ani nemusela hledat klubovnu. To bylo moc příjemné překvapení. Ráno jsme si zahráli pár seznamovacích her v angličtině, abychom trochu poznali i členy týmu, se kterými jsme se ještě neviděli. Bylo zajímavé vůbec uvědomit si, co se stane, když změníte jazyk, v němž hru hrajete. Na mě ty jednoduché seznamovačky najednou působily úplně jinak. Možná dokonce zajímavěji. Potom jsme se pustili do dalších příprav a porad. 

Odpoledne jsme se šli projít, abychom si vyvětrali hlavy vyčerpané dlouhými pracovními hovory. Myslím, že to se nám na dětském hřišti při hraní si na ninji docela povedlo. Po dobré večeři jsme ještě doprobrali, co bylo třeba a večer jsme se zase věnovali sobě. Do noci jsme hráli a zpívali. S každou další písničkou mě mrzelo, že čas tak rychle utíká a blíží se doba, kdy budu muset z tohohle (i když hlavně pracovního) víkendu odjet. Parta lidí, která se na tomhle projektu sešla, mě totiž nepřestává fascinovat - a to v tom nejlepším slova smyslu. 

Díky vám za to!